Ti nejmladší, kteří museli jako školou povinné děti v roce 1989 naposledy jít do prvomájového průvodu, se v letošním roce blíží čtyřicítce.

„Pamatuju si zimu a déšť, balónky a mávátka, dlouhé minuty čekání a řazení do průvodu. Pak si nás vyzvedli rodiče a konečně došlo i na vytouženou cukrovou vatu,“ vzpomíná 38letý Pavel z Ústí nad Orlicí.

Podobně probíhalo organizované veselí i na jiných místech. Svátek práce, který se zrodil před 130 lety ze sociálního hnutí, se za 40 let komunistické totality podařilo vládnoucí vrstvě lidem dokonale znechutit.

Z kroniky města Poličky
…Na svátek práce 1. máje bylo volno, ale den začínal povinným průvodem, kdy se kontrolovala účast školáků i zaměstnanců podniků vybavených prapory a transparenty. Poličkou projížděly alegorické vozy představující budovatelské úspěchy a pak následovala lidová veselice s limonádou a párkem. Kupříkladu v roce 1976 vypadal program oslav 1. máje následovně: „7.00 Budíček místním rozhlasem, 8-8.30 Sraz žáků, studentů a pracujících na hlavním seřadišti u Zemědělského odborného učiliště, 8.30-9.00 Průvod ulicemi města na Palackého náměstí, 9.00 Manifestace: hymny ČSSR a SSSR, zahájení, slavnostní projev, pozdravný projev zástupce Sovětské armády (z posádky Květná), schválení zdravice, zakončení Internacionálou, 10.00 Koncert dechových hudeb, zábavný program pro děti, Běh kolem poličských hradeb“. Vykázána účast 8 700 osob…
Zdroj: Dějiny města Poličky, 2015

Pozn. redakce: Účast na prvomájovém průvodu v Poličce byla podle záznamů tedy vyšší, než byl počet obyvatel města. Ten byl v druhé polovině 70. let zhruba 8000.

Dohola? Je to provokace!

Není divu, že spíše než připomínku těžkých podmínek pracujících, se dnes lidé vracejí k recesistickým akcím. „Roku 1961, to jsem zrovna chodil do učení od Transporty, jsme si spolu s dalšími dvěma kamarády řekli, že se necháme 30. dubna ostříhat dohola. Holič se nás opakovaně ptal, jestli to myslíme vážně, ale když jsme ho ujistili, že ano, tak nám vyhověl. Když pak přišel večer na internátní pokoj vychovatel, tak se zhrozil, protože to bral jako provokaci. Nemohl ale nic dělat a do průvodu jsme ráno šli, protože všichni už jsme v něm měli nějak rozdělené role. Na naši skupinku připadlo nesení transparentu s jakýmsi holohlavým politikem, což vzbudilo velký smích, takže nás pořadatelé nakonec od transparentu vyhodili. Úplně jsme z veselice zmizet nesměli, ale za trest jsme šli v průvodu až úplně na konci, jako osamocená skupinka za alegorickými vozy,“ vzpomíná dnes Chrudimák Jiří Čechlovský.

Povinná účast v průvodech byla pro mnohé tak otravná, že si pak těžce zvykali na spontánní a dobrovolné manifestace po převratu v devětaosmdesátém.

„Neměla jsem ráda První máje, ani lampionové průvody, všechny ty hromadné akce z donucení. Když pak přišly stejně masivní demonstrace v roce 1989, byl to pro mě obrovský nezvyk. Tam, v té opravdové euforii na náměstích, to bylo ale přitom úplně, úplně o něčem jiném,“ uzavřela ředitelka svitavského muzea Blanka Čuhelová.

ANKETA: Jak vzpomínáte na oslavy 1. máje?

Bohumil Brožek, Chrudim
Do prvomájových průvodů jsem chodil rád. Jako školák jsem s kamarády obdivoval alegorické vozy a když jsem pak v dospělosti pracoval v chrudimské Transportě, účastnil jsem se průvodů spolu s ostatními zaměstnanci. A s dětmi, kterým dělaly radost mávátka a nafukovací balonky. Byla to prostě taková slavnost, která se mi docela líbila. Po skončení průvodu jsme se do práce nevraceli, neboť 1. máj byl už tehdy státní svátek. Šlo se třeba na pivo.

Jiří Petr, Pardubice
Účast v průvodech byla za komunismu povinná. Ve fabrice, kde jsem pracoval, se dopředu určovalo, kdo ponese transparenty a jak, aby u toho mohl ještě náležitě jásat a mávat. Kdo nešel, měl z toho potom problémy. Nejsou to veselé vzpomínky, člověk má k tomu svátku trochu odpor dodnes. A ani není kde a s kým ho slavit. Pokud vím, v Pardubicích pořádá akci k 1. květnu jen KSČM. To je lepší vyrazit líbat děvčata pod rozkvetlou třešeň.

Hana Chvátilová, Žamberk
Střípků vzpomínek se mi vybavuje hodně, a tak vyberu náhodně. Mávátka ručně vyrobená ve škole z krepového papíru v dešti pouštěla vodu. Kamarádka stojící v pionýrském kroji na tribuně mezi soudruhy neunesla tíhu okamžiku a omdlela. Mažoretkám tančícím v plátěnkách před tribunou ve vrstvě sněhu mrzl úsměv na tváři. A moje dospělá vzpomínka? Zbaběle se ukázat a rychle zmizet v útrobách školy, kde byla vždycky šance dělat něco užitečného!

Zdena Mádlová, Skuteč
Pamatuji si z té doby hlavně pionýrské šátky, mávátka, nervózní paní, vlastně tehdy soudružky, učitelky. K tomu předtím povinně vyráběná výzdoba ve školních oknech a taky vlastně doma, kdy si vzpomínám, jak táta jednou zapomněl vyvěsit vlaječky v oknech. Tenkrát se kvůli tomu i naši pohádali, když jeden na druhého sváděl, kdo to měl mít na starost. Jako dítě jsem hlavně nechápala, proč Svátek práce slavíme nepracováním, ale to ulití ze školy bylo příjemné.