Byl to on, rodem „Kujebák“ (*16. 5. 1941), o dva roky starší nadšenec pro všechny druhy kulturních a divadelních činností, kdo mě stejně jako mnoho jiných generačních druhů vtáhl do svých podniků. Absolvent vysokomýtského gymnázia, kde jsme se poznali, a Střední knihovnické školy v Praze byl osvětářem od pánaboha už od školních let, recitoval a zapojoval se do všeho dění, složil zkoušky filmového promítače, v obdivu k „divadlům malých forem“ vymýšlel pásma, scény, divadelní výstupy už v dobách, kdy pro takové akce byl k dispozici jen sálek Okresního domu kultury na vysokomýtském náměstí.
Už roku 1960 založil divadélko Leporelo, pro které napsal Čarovné kukátko, Vánoce strýčka Pohádky, Textappeal a další texty. Na vojně v Čáslavi režíroval umělecký soubor Letka, ve kterém si přirozeně i zahrál; pro soubor vytvořil literární kabarety Máme to za pár? nebo Ejhle voják. Po vojně pracoval v Domě osvěty ve Vysokém Mýtě, v Osvětovém domě v Ústí nad Orlicí, krátce i v Posádkovém klubu v Pardubicích.
Jako oceňovaný specialista na kulturu převzal v roce 1973 na dlouhá léta vedení Městské knihovny ve Vysokém Mýtě. V knihovně pořádal literární večírky, besedy se spisovateli a s kulturními veličinami. Knihovna byla jeho láskou a zároveň skvělou základnou k aktivitám, jejichž výčet daleko přesahuje možný rozměr této vzpomínky. Stal se duší Mladé scény, divadla, které se z experimentálního doplňku ctihodných divadelních spolků nakonec vypracovalo do pozice jediné a nejaktivnější opory současného divadelního sdružení Šembera. Vlastními texty tu zahájil dosud oblíbenou řadu pohádek o Kašpárkovi. Po celá léta jsme těsně spolupracovali, protože jsem obvykle zařizoval hudební složku inscenací, které Jenda Havel vymýšlel, režíroval a odehrával. Když jsme dělali Kašpárkův boj s čerty, sršel nápady a nečekanými pokyny jako „Teď se zatáhne a zaprší, chystá se bouře – zahraj to!“ Od jednodušších pásem přešel k režírování náročných divadelních kusů, v nichž zářil jako představitel hrdinů i padouchů, a z Mladé scény postupně vytvořil Malou scénu, stále omlazovanou a činorodou složku kvalitní amatérské kultury ve městě. Nezapomenutelně vedl náročné inscenace her Voskovce a Wericha Golem (1979), Těžká Barbora (1993) nebo Balada z hadrů (2000), kde si naše kapela zahrála nádhernou muziku, jako herec dotvářel hudební pásma vysokomýtského big-bandu začínající pořadem Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka (1982).
Jako představitel vysokomýtské kultury cestoval s čtyřčlennou vysokomýtskou expedicí „Po stopách bratří Škorpilů“ v září 1984 do Bulharska. V roli zapisovatele a dokumentaristy tehdy oslňoval Bulhary znalostí životních osudů Karla a Hermenegilda Škorpilových, vysokomýtských rodáků, nenahraditelných česko-bulharských archeologů a slovanských patriotů, přitom shromáždil všechno důležité, co pak umožnilo vybudovat silné a konkrétní vazby mezi městy a národy. Na poněkud trnité cestě byl – stejně jako v jakékoli jiné činnosti – zdrojem dobré nálady, sršícím vtipálkem, vedle něhož byla radost pobývat či pracovat.
Bytostným životním optimismem překonával i ztrátu milované manželky Miloslavy (1946-1989). Bolest z nepřízně osudu a počínající zdravotní potíže vyrovnávala moudrost, starost o dceru Petru a syna Jana a obvyklý víkendový odpočinek na oblíbené chalupě u lesa v Plchůvkách. Tam trávil více času poté, co odešel do důchodu. Ale jeho aktivity neustávaly. Od roku 1976 do roku 1990 redigoval Vysokomýtský kulturní zpravodaj, publikoval v tisku a věnoval se divadelní i literární tvorbě pro děti. Roku 1974 založil vlastní divadélko jednoho herce pro děti. Vedle svých rolí na „velké“ scéně si zamiloval loutkové divadlo. Mimořádně aktivní scéna zvaná „Srdíčko“ se stala jeho vášní, byla z velké části jeho dítětem, kde pohádky pro nejmenší (a jejich neméně okouzlené rodiče) kořenil jeho nezaměnitelný hlas. Ten zazníval i v mateřských školách, které objížděl – od roku 1992 jako soukromník - s nesmírným nadšením s několika vlastními pohádkovými programy, kterých odehrál na dva a půl tisíce. Nebylo od věci, že svou mailovou adresu opatřil výjimečným heslem „pohádkář“.
Na divadelních prknech vynikl ve spoustě rolí. Naposledy jsme se v divadle setkali – já v propadle mezi muzikanty, on nahoře na forbíně mezi herci - na podzim roku 2011 v pásmu Komedianti jedou. Režíroval je už Josef Víšo, ale Jenda Havel si tu zahrál několik svých dřívějších oblíbených rolí z her V+W; ve svých sedmdesáti letech byl stále profesionálem co do pohybu na scéně, výslovnosti a muzikálnosti.
Počátkem března 2017 dostal oprávněně Cenu města Vysokého Mýta za celoživotní přínos ke kultuře. Ztěžka vystupoval na prkna, na kterých řádil celá desetiletí, opíral se o hůlku, ale nadšeně vzpomínal, jak si před lety zahrál a zazpíval popeláře Doolitla v úspěšné Víšově ochotnické inscenaci My Fair Lady.
Byly to knihy a knihovnická přátelství, herecká kariéra a nesmírná aktivita vypravěče, loutkoherce či režiséra, které ho udržovaly v pohybu a dobré náladě až do nešťastného úrazu a nečekaného skonu. Není mnoho takových osobností, které by chyběly nejen ve Vysokém Mýtě, ale i v celém širokém regionu zasaženém nezměrnou činorodostí, jásavým optimismem a hlučně živým člověčenstvím Jendy Havla. My, jeho souputníci, kamarádi a spolupracovníci, jsme utrpěli varovnou a až příliš citelnou ztrátu. Život je omezený, ale smutný odchod hybatele kulturního a společenského dění potvrzuje, že každý není nahraditelný.
Jan Havel zanechal dlouhodobé, významné a optimistické dědictví. V jeho stopě jdou jiní, jimž bude příkladem a podnětným vzorem.
Čest jeho dílu a památce!
Doc. Jan Klíma
