Podle českých zákonů musí pronájem družstevního bytu schválit představenstvo družstva. Tento požadavek působí lehce absurdně vedle faktu, že ke změně členství v družstvu se souhlas nevyžaduje. Nejvíce zarážející na celé kauze je ovšem podivná soukromá iniciativa nájemníků, kteří bytovému družstvu bez zdůvodnění předložili své nesouhlasné stanovisko. Deník se jel o atmosféře v domě přesvědčit. Události, které následovaly, zachycuje reportáž.

Tak jsme tady, vítají nás dvě vesnické družstevní bytovky, kde Mikovi chtěli najít nový domov. Před jednou z nich sedí pár ženských, diskutují, co bude večer v televizi… Ordinace v růžové zahradě. Pomalu se schyluje k zahájení schůzky nájemníků. Jsou tu oni, Mikovi a já, v kapse zapnutý diktafon.

O nich bez nich

Nájemníci vědí, že rodina, které chce jeden z družstevníků pronajmout byt, je romská. Vídali je tam. V bytě pracovali s vidinou, že to bude jejich nový domov. Cílem schůzky je podle všeho vydat jakési usnesení pro Stavební bytové družstvo Letohrad, jestli obyvatelé souhlasí s novými podnájemníky. Nesouhlasí, někteří z nich to svými podpisy dokonce stvrdili už na jedné kopii podnájemní smlouvy, kterou má Deník od Mikových k dispozici. Nájemníci ji zřejmě vůbec neměli mít v ruce, protože obsahuje osobní a jiné údaje pronajímatele a podnájemníků.

„My tady máme schůzku, vy nejste nájemníci, tak tady nemáte co dělat,“ začíná na nás zhurta jeden nájemník a pokračuje: „Potom vám řekneme, na čem jsme se domluvili. Proti vám nikdo nic nemá,“ obrací se na Mikovy, „vy tady ani nebydlíte. Já vím, že máte přání tady bydlet, já mám ale přání bydlet třeba s panem Klausem.“

Vytrvale opakuji, ať Mikovým předloží stanovy družstva, ať dokáží, že u jednání, které se vede o nich, nemají být. Taky se ptám, proč jsou na kopii podnájemní smlouvy podpisy nájemníků s jejich stanovisky. Všechno marné, atmosféra se vyhrocuje, jeden z nájemníků vyhrožuje, že zavolá policii.

Do toho dochází na překřikování s domovní důvěrnicí: „Došlo mi, že tady budete, tak jsem se byla ráno ptát na SBD, tam mi řekli, že tady nemáte být. Ano, SBD se rozhodne podle našeho rozhodnutí. Já prostě nesouhlasím a tečka. Proč? Proto,“ znějí útržky řeči domovní důvěrnice. Tvrdí, že ji pronajímatel chtěl obejít, když smlouvu nechal podepsat jejím zástupcem.

Oponent však říká, že nebyla doma, proto list podepsal zástupce, který ji o tom ještě téhož dne informoval. V kontextu celého problému je to malichernost, formalita, všichni nájemníci evidentně vědí, kdo jsou Mikovi. Když vycházíme z domu, poprvé padne slovo rasismus…

V úterý rozhodnou

O chvíli později už oficiálně zpovídám domovní důvěrnici: „Bytové družstvo nepotřebuje znát náš důvod, jim stačí: souhlasí, nesouhlasí. Já vám svůj důvod neřeknu,“ říká rozhodně a pokračuje: „Pan Hubálek tu měl dvoje nájemníky, pokaždé byl problém. Bohužel jsme byli tak hloupí, že jsme policii nezavolali.“ „Spíš ne tak hloupí, ale až tak hodní,“ opravuje ji další nájemnice.

Nakonec mi domovní důvěrnice dává za pravdu, že teoreticky by mohli do nekonečna zamítat nové podnájemníky. Skutečně má jejich hlas takovou váhu? Zřejmě ne.

Další telefonát proto patří předsedovi Stavebního bytového družstva Letohrad Romanu Suchomelovi. „V našich stanovách je dáno, že ten, kdo chce pronajímat, dává představenstvu SBD Letohrad ke schválení podnájemní smlouvu. Představenstvo smlouvu schvaluje s tou podmínkou, že o tom vědí nájemníci, respektive jejich zástupce,“ vysvětluje předseda a pokračuje: „Myslím, že družstvo po nich nechce souhlas nebo nesouhlas.“

Na otázku, proč tedy nájemníci podpisem stvrzovali své stanovisko, Roman Suchomel říká: „Nevím, to musí být nějaká iniciativa té samosprávy. SBD se rozhodne na základě toho, jestli budou předloženy všechny doklady tak, jak mají, to je hlavně ta smlouva.“

Sedmičlenné představenstvo Stavebního bytového družstva Letohrad bude o podnájmu Mikových rozhodovat dnes. Mezitím tato šestičlenná rodina málem skončila bez domova, manželé už totiž byli připraveni vrátit sociální byt, odhlásili děti ze školy a školky…

Rovné příležitosti skutečně pro všechny?


ČESKÁ TŘEBOVÁ - Letošní rok je Evropským rokem rovných příležitostí. Jeho cílem je především zvýšit povědomí veřejnosti o antidiskriminační politice Evropské unie a právu na rovné příležitosti pro všechny. Nedílnou součástí kampaně je snaha zahájit veřejnou i odbornou diskuzi na téma nezákonnosti diskriminace na základě pohlaví, rasového či etnického původu, náboženství nebo víry, zdravotního postižení, věku a sexuální orientace.

V souvislosti se zkušeností Mikových se nabízí otázka, zda oni tu rovnou příležitost dostali, případně kdo nebo co ji zhatilo. Otázku jsme položili Viktoru Peškovi, vedoucímu pobočky občanského sdružení Naděje, jež je správcem v domě, kde Mikovi žijí. „Myslím, že ji v první fázi dostali, v té druhé se však projevily předsudky lidí, tady už bych o rovné příležitosti nemluvil,“ říká Viktor Pešek a přidává několik zkušeností s touto rodinou: „Rodinu Mikových znám více než deset let, nikdy s nimi nebyl žádný problém, ať jde o stránku životního stylu, pořádku, čistoty, nočního klidu, agresivity, spíš naopak. Petr Miko si dokázal udělat řidičák na velké auto, má dobrou práci. Pro nás jako sociální pracovníky je to bezproblémová rodina.“

Máte osobní zkušenost s diskriminací?

Napište nám na mailovou adresu sarka.mikulecka@denik.cz nebo volejte na číslo 724 791475.