A jsem bez tanečníka.

Sálem kulturního domu v Dlouhoňovicích začíná znít hudba. Je tu tak stovka tanečníků a tanečnic mladších i starších a s různým stupněm mentálního i tělesného postižení. Přijeli z ústavů sociální péče, stacionářů i z rodin. Jsou tu ze Žampachu, České Třebové, Vysokého Mýta nebo Ústí nad Orlicí. Někteří jsou tu i poněkolikáté. Taneční pro ně už po třiadvacáté pořádá Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením a Domov pod hradem Žampach. „Chybí jim možnost se navzájem setkávat a mají rádi hudbu," vysvětluje rostoucí zájem předsedkyně společnosti Miroslava Menzlová. „Jsou šťastní, mají strašně rádi hudbu, rádi tancují, dobře jim dělá i velký otevřený prostor," doplňují ji učitelky tance Lenka Uhlířová a Marta Majvaldová. „Radost těch kluků a holek je upřímná, obrovská, to nás nakopává a posouvá dál. Děláme to s radostí," dodávají.

Parket je plný. Někdo to roztáčí naplno, někdo se jen do rytmu pohupuje v davu. Imobilní do víru tance zapojují ošetřovatelé. Tanečníci objektivu nastavují rozesmáté obličeje. Střídá se polka, ploužák, makarena, mazurka i čardáš. Po něm následuje zasloužená pauza s občerstvením a pro mě příležitost popovídat si s tanečníky. „Je to sranda," shodují se. S tanečnicemi z vysokomýtské Bereniky probíráme šaty. Taneční jsou pro ně příležitost se vyšňořit a nalíčit. „Vám to taky sluší," vracejí mi kompliment. Tuhle společenskou událost si užívají. Monika má ráda cikánské písně a taky čaču, podle toho si vybrala červené šaty. Fungovala taky jako módní poradkyně a svojí kamarádce, hnědovlásce Marcele pomohla vybrat fialové šaty. Že to tanečnici sluší, mi potvrzuje Radek ze Žampachu. „Marcelu bych nikomu nedal," ztiší hlas tanečník s knírkem a motýlkem. Mezi účastníky patří k vyhlášeným tanečníkům. „Ze začátku to bylo těžší, byla tréma, ale pak jsem si zvyknul, pozoroval jsem učitele a okoukal to, teď už to mám v sobě," hodnotí svoje taneční dovednosti. Nejen on v tanečních našel ženu svého srdce. „V tanečních už vznikly i partnerské vztahy. Loni dokonce přešla obyvatelka domova v Opočně k nám na Žampach. S mužem od nás žijí v chráněném bydlení v Letohradu," přidává zajímavý příběh Jaromír Fabián z Domova pod hradem Žampach.

Radek s Marcelou i další taneční páry se naposledy setkají na slavnostním věnečku. A pak zase za rok… „Do tanečních se těší už od léta, i když někteří říkají, že hlavně kvůli řízku se salátem na věnečku," uzavírá s úsměvem Miroslava Menzlová.