Ples ukázal, že lidé mají sociální cítění

Nejen o projektu jsme si povídali s jeho manažerkou Zuzanou Vondrovou.

Kdy a při jaké příležitosti jste zjistila, že máte sociální cítění zřejmě silnější než ostatní? Máte v této oblasti nějaký lidský vzor?
V mém případě to snad není ani tak o sociálním cítění, spíš je to tím, že jsem pozitivně naladěná a pro spoustu věcí se nadchnu. Takhle to bylo i s projektem Za jeden provaz. Málokdy říkám ne, protože ve všem vidím potenciál, co by s tím šlo dělat dál a jakým způsobem to může být prospěšné. A pak už to jde samo, řeknu si, ´to by bylo skvělý, šlo by udělat tohle a ještě bychom zařídili támhleto´. A taky jsem posedlá efektivním využíváním času, ráda trávím čas tak, aby to něco přinášelo. S projektem trávím strašně moc času a je skvělé, že to má výsledky. Lidský vzor nemám. Vždycky jsem se snažila být sama sebou, i když to zní jako klišé.
Jak vůbec vznikl projekt Za jeden provaz?
Iva Pecháčková, učitelka na gymnáziu a moje bývalá třídní, chodila se svými studenty společenskovědních seminářů na exkurze do stacionáře. Setkání byla dost neosobní, nedocházelo k interakci, a tak ji napadlo, že by se daly pořádat workshopy, při kterých by studenti s klienty víc komunikovali. A protože mě zná, oslovila mě, jestli by jí s tím pomohla. Já jsem to uvítala jako skvělou praxi pro to, co se učím ve škole, byla to skvělá příležitost. Zezačátku jsem nebrala jako prioritu, že pomůžu handicapovaným. To mi docvaklo, když jsme na první vernisáži odměňovali studenty a handicapované. To jsem si řekla, ´jé, to, co dělám, je moc hezký´, a měla jsem strašně dobrý pocit.
Kolik a jakých aktivit se v rámci projektu už podařilo realizovat? Kolik klientů a studentů se zapojilo?
Za uplynulé dva roky jsme měli dvakrát velikonoční a vánoční workshop, letos v září proběhla interaktivní hra a ples. Kolik klientů se zapojilo, to těžko říct, protože během dvou let se ve stacionáři obměnili. Ale v podstatě všichni klienti, kteří jsou ve stacionáři, se zúčastnili alespoň jedné aktivity. Asi dvanáct klientů bylo na plese. Co se týká studentů, nejprve jsme se zaměřovali na studenty sociálněvědního semináře, tedy studenti třetího ročníku. Potom se přidávali maturanti. A letos v září jsme schéma změnili, udělali jsme na gymnáziu prezentaci a nabídli účast v projektu všem studentům, od primánů po oktávu. Snažíme se, aby se studenti vystřídali. I jeden workshop jim může pomoct a prospět.

Pozorovala jste mezi účastníky nějaké bariéry, případně musela jste vy osobně v přístupu a komunikaci s handicapovanými nějakou překonat?
Bariéry je nejlepší si nepřipouštět. Ale přiznávám, že jako hlavní organizátorka se nedostanu do tak těsného kontaktu s handicapovanými jako studenti. Ale nemám s tím problém, normálně si s nimi povídám, i když to občas lehce svádí k tomu chovat se k nim jako k dětem. Člověk pozná úplně jiný pohled na svět. Zajímavé je, že studenti a klienti na workshopech sedí pohromadě, na vernisáži si ale sedají zvlášť. Nechci jim přikazovat, aby seděli pohromadě. Věřím, že toho dosáhneme. Při interaktivní hře se povedlo odstranit bariéry úplně perfektně. Týmy tvořili čtyři studenti a klient bez asistenta, po trase putovali sami a neměli jinou možnost. Vládla skvělá týmová atmosféra. Při workshopech se možná trochu stydí.
Můžete přidat zajímavou, zábavnou či dojemnou historku ze společných aktivit? Výběr nechávám na vás…
Opět se vrátím k interaktivní hře. Posledním úkolem na trase kolem gymnázia byla jízda na invalidním vozíku. Trasu buď mohli projet sami, nebo je mohl někdo tlačit a čas se zdvojnásobil. Z hlediska hry byla druhá možnost výhodnější. Nikdo se ale nenechal tlačit, všichni si to chtěli vyzkoušet, stála se tam fronta. Studenti z toho měli velmi hluboký dojem.
Hodláte aktivity projektu nadále rozšiřovat?
Ples ukázal, že zájem veřejnosti je. Chceme zprostředkovávat komunikaci a setkávání klientů nejen se studenty, ale obecně s veřejností. Máme pár nápadů. Se zájmem o spolupráci nás oslovila ZŠ Nádražní. Pro tyto menší děti bychom chtěli najít organizaci, která se stará o postižené děti. Ale to jsou zatím jen nápady.
Kvůli projektu jste založila stejnojmenné občanské sdružení, v čem to projektu prospěje?
Když to řeknu stručně, pomůže nám to jak v organizaci práce, tak v možnostech jejího financování. Získali jsme oficiálnost a samostatnost. Jsem ráda, že jsme to udělali až po dvou letech, kdy jsme vyzkoušeli, že projekt funguje a stojí to za to.
Narazila jste v souvislosti se svými aktivitami na odmítavý přístup?
Nevzpomínám si na žádnou konkrétní příhodu. Naopak, když jsme sháněli peníze na ples, tak i v době krize nás spousta soukromníků a podniků podpořila, získali jsme i podporu města Česká Třebová a Pardubického kraje.
Dá se sociální cítění vypěstovat, respektive naučit?
Záleží na rodině, ve které člověk vyrůstá. Bylo by hezké říct, že náš projekt pomáhá sociální cítění pěstovat. Ale účast je dobrovolná, proto si troufám říct, že se tam hlásí právě studenti, kteří sociální cítění mají. A ples ukázal, že takových lidí je ve Třebové hodně. Proto zkusíme projekt otevřít víc veřejnosti.