Trefně toto hledání charakterizoval Jan Rybář v předmluvě knihy Josefa Beránka Měl jsem štěstí na lidi: Probouzí lidi z ospalosti, povzbuzuje k myšlení, dodává odvahu k vyslovování vlastních názorů. A právě jeho otevřenost nenachází u leckoho pochopení. Tak jaký člověk je farář Václav Vacek, který oslavil v srpnu životní jubileum? Hledejte s námi.

Farář Václav Vacek.Zdroj: archiv farnostiToužil jste být od dětství farářem?
Jediné, čím jsem si přál být, tak to bylo zvěrolékařem. (S úsměvem říkám, že život bez zvířat je nelidský.)

Kdo vám pomohl nalézt cestu? Ovlivnili vás rodiče ve výběru povolání?
Rodiče nepřímo. Vyrůstal jsem v dobré rodině, ale na rodičích jsem viděl, že jsou ještě větší hodnoty. (Maminka za války dovolila tátovi vstoupit do odboje, i když věděla, že může skončit jako vdova nepřítele Říše.)

Kdy jste poprvé přišel do Letohradu jako kněz? Co vám utkvělo v paměti?
Když jsem začal objevovat velikost křesťanské kultury, chodíval jsem, ještě jako student techniky, z Čermné na bohoslužby P. Františka Karla do orlického kostela. Byla tam obdivuhodná atmosféra. Když jsem po létech v nádherném kostele sv. Václava viděl před sebou ty pěkné lidi - formované předešlými kněžími - bylo to zavazující.

Co považujete v životě za nejdůležitější?
Nemyslet jen na sebe. Přijmout kus odpovědnosti za svobodnou společnost. Před léty jsme přivezli do Letohradu výstavu „Zmizelí sousedé" a studenti gymnázia s paní učitelkou Mlynářovou pak hledali, kam se poděli zdejší Židé. Místní Židé se vlastní pílí zmohli a pak jim bylo vše ukradeno a téměř všichni byli zavražděni. Komunisté po válce také schopnějším lidem všechno ukradli a nespočet rodin zničili. Proto nestačí jen pečovat o své nejbližší. I zlé se může opakovat. Řada dnešních podnikatelů také dává lidem práci a křísí nějaké ruiny nebo pomáhá potřebným - a ví, co je lidská závist. Propojí-li se závist s nenávistí, je to ničivé. Proto si vážím třeba Ruprechtových. Pan JUDr. Ruprecht odmítl vynášet rozsudky nadiktované jistou partají a ta se mu pomstila několikaletým vězněním. Jeho paní znala cenu charakteru, nevyčítala mu jeho postoj, nerozvedla se s ním, naopak, stála za ním, pečovala o rodinu a ještě o obec. Takových lidí ale nebylo nikdy dost. Zlo potřebujeme hlídat víc než naší předkové.

Často říkáte, že lidé jsou důležitější než kostely. Ubírá vám starost o svěřené kostely, polnosti a lesy drahocenný čas, který byste raději věnoval setkávání s lidmi?
Kostel je bohatstvím místa a země, ne jen majetkem lidí chodících do kostela. Zdědili jsme víc kostelů, než kolik dnes potřebujeme. Nebyl jsem pro restituce – ohromné břemeno péče o památky nám zůstalo. Ředitel školy má údržbáře a ekonoma. Já pečuji o jedenáct památkových staveb sám.
Každodenně vícekrát procházím okolo obrazů svých předchůdců – vím jen o kousku z toho, jak mnoho pomáhali lidem. Fara byla vždy místem, kde se mohlo plakat. Mně například velice trápí mor rozvodů. Nikoho nesoudím, ale rozpad rodiny je velikým neštěstím. Dříve každý politoval sirotky, dnes na děti z rozpadajících se rodin málokdo myslí. Procházejí strašným trápením. I jejich spolužáci prožívají velikou nejistotu, zda se nerozvedou jejich rodiče.
Péče o potřebné je důležitější než o budovy, jakkoliv krásné, zvláště když máme co nabídnout lidem, kteří o pomoc stojí. Třeba při budování svých rodin. A nemyslím jen na náboženskou nabídku.

Co se změnilo za dobu vašeho působení v letohradské farnosti?
Minulý režim nás držel pod krkem, sotva jsme lapali po dechu. Svoboda nám přinesla velké možnosti, smíme se setkávat nejen v kostele, ale i vzdělávat se, věnovat se mládeži, rodinám, pečovat o potřebné, můžeme pořádat sbírky pro lidi v nouzi. Práce Charity je všeobecně ceněná. Pořádáme přednášky na důležitá témata a další akce, vydáváme časopis… To vše nabízíme veřejnosti. Na našich farních stránkách (www.letohrad.farnost.cz, pozn. red.) lze vidět bohatou nabídku našich programů.

Kolik lidí chodí do kostela na bohoslužby? Nevyprazdňují se lavice?
To, čemu se říká „víra," je vztahem k Bohu. O vztahy je třeba pečovat, jinak nás netěší nebo se rozpadnou. Neobjevíme-li Boha jako osobního přítele, dopadáme jako v nevydařeném manželství; polovina manželství je u nás rozbitá. To je negativní stránka bohaté a konzumní společnosti.
Máme možnost veřejnosti připomínat hodnoty naší civilizace. Neznám jinou kulturu, ve které by měl každý člověk tak velkou hodnotu jako v kultuře židokřesťanské. Zdědili jsme ji a chceme ji udržet; co lepšího můžeme nabídnout svým dětem a vnukům?
Přiznávám, že jsme my, křesťané, nedali společnosti to, co jsme mohli. Také jsme přinejmenším nešikovní, často mluvíme řečí nesrozumitelnou lidem zvenku. Přijdou-li na bohoslužby, třeba na pohřeb, těžko rozumějí tomu, co se tam koná. Vinou není jen jejich nevzdělanost, že jsou cizinci ve vlastní kultuře.

Zdá se, že rád svými promluvami i názory své okolí provokujete.
Nechci nikoho dráždit, kladu otázky, ty přece vedou k pokroku. Vítáme nové vymoženosti v medicíně, novou verzi mobilu, kuchyňského zařízení nebo nové technologie. Například psychologie nám pomáhá k uspořádávání sebe sama a k dobrému soužití s druhými. Také ale víme, že pouze technický pokrok nás nezachrání. Pokrok ve dvacátém století umožnil zabíjení lidí v míře dříve nepředstavitelné. Zapomněli jsme na úctu k životu a k člověku. Život jednotlivce, naše soužití v rodině, ve společnosti, je stále v ohrožení. Tak proč se někdo pohoršuje nad novými, poplatnými době, otázkami v kostele? Raději je neklást? Vítám je a vyhlížím je; nezahanbuje mě, že jsem je nepoložil já nebo na ně neobjevil odpovědi.

Kdo patří mezi vaše oblíbené autory?
Ti, kteří hledají co nejhlubší smysl života: Elie Wiesel, Martin Buber, Pinchas Lapide, Viktor Frankl, Antoine de Saint Exupéry, Antony de Mello, z našich autorů třeba Arnošt Lustig, Jan Sokol, Daisy Mrázková (to je český Exupéry, její knížky jsou pro čtenáře od 5 do 100 let).

Kdybyste mohl na světě něco změnit, co by to bylo?
Autor nádherné štukové výzdoby na stropě našeho kostela sv. Václava nám nechal pozoruhodný vzkaz - v presbytáři jsou čtyři líbezné postavy ctností: Spravedlnost, Moudrost, Statečnost a Uměřenost. Ke spravedlnosti nedojdeme bez třech následujících.


Co nebo kdo je největším nepřítelem člověka?
Člověk, já sám sobě. Mohu být pro druhé požehnáním, nebo ohrožením, například mohu přispět k dobrým vztahům, nebo být jejich ničitelem. Celý život máme krotit své démony, nesnášenlivost, sobectví, lhostejnost, pýchu, touhu po moci, sklon k manipulaci…

Patří humor k víře?
To jsme to dopracovali, že nám lidé kladou takové otázky. Vím, čím jsme si to způsobili.
Smysl k humoru máme od svého Tvůrce. Kdo humor nepěstuje, k tomu nejdou děti, takový ať se ani nežení.
Nejraději mám židovské vtipy. Židé hledají moudrost, nepošklebují se druhým, dokážou se smát sami sobě.
Znáte tenhle? Sára se ráno dívá do zrcadla: „To jsem ale ošklivá stařena!
Ale Khonovi to přeju."
Jdou dva a jednoho podělá pták. Hned se ozve: „A jiným zpívaj!"

Magdalena Navrátilová