Soudní příkaz k nástupu trestu obdržel v polovině listopadu loňského roku. „Sbalil jsem si potřebné věci a v místě bydliště čekal, až mě bývalí kolegové do věznice odvezou,“ přiblížil exkluzívně pro Deník Pavel Koblížek.

Policejní eskorta, tvořená řidičem a dvěma policisty, si pro něj přišla začátkem ledna. Nástupu do vězení se bývalý muž zákona nevyhýbal, ani se nepokoušel uprchnout. „Myslím, že kdokoliv jiný na mém místě by rovněž do výkonu trestu sám nenastoupil, kdyby prožíval soudem řízenou nespravedlnost,“ vysvětluje Koblížek.

Naráží tím na tříleté soudní řízení plné překvapivých zvratů, nad kterými kdekdo kroutí hlavou. „Představte si, že vás krajský soud nejprve propustí z vazby, s tím že se nejedná o úmyslnou vraždu, ale o neúmyslné zabití. Pak vás při soudním projednávání zprostí obžaloby v plném rozsahu s tím, že šlo o nutnou obranu. Po tomto rozsudku však krajské státní zastupitelství, které bylo až doposud se soudem za jedno, náhle zjistilo, že se celou dobu mýlilo a proti zprošťujícímu rozsudku se odvolalo, neboť si teprve nyní uvědomilo, že se jedná o vraždu,“ říká Pavel Koblížek.

První dny nedobrovolného pobytu za mřížemi strávil ve vazební věznici v Hradci Králové, odkud jsou odsouzení rozdělováni do nápravných zařízení k výkonu trestu. O tom, kam budou umístěni rozhoduje vězeňská služba. Vězni si však mohou požádat, kam by chtěli umístit. „Chtěl jsem se dostat do věznice, kde je možnost pracovat, to pro mě byla priorita číslo jedna. Doslechl jsem se, že dobré podmínky jsou ve Stráži pod Ralskem, tak jsem si požádal o umístění právě sem. Měl jsem štěstí a mojí žádosti bylo vyhověno,“ popisuje Pavel Koblížek.

Do Stráže pod Ralskem byl převezen na konci ledna. Dlouho se z toho však neradoval. „O to větší bylo moje zklamání, když jsem se dozvěděl, že odsouzení s vysokými tresty, jako mám já, nemohou pracovat, neboť u nich hrozí zvýšené riziko útěku. Nic na tom nemění fakt, že kdybych chtěl utéct, měl jsem na to času dost,“ pokračuje. Požádal alespoň o práci v uzavřeném prostoru věznice. Počet míst je ale omezený. „Pevně doufám, že se mi brzo možnost získat nějakou práci naskytne,“ uzavírá.

Někdejší strážník považuje svůj soudní proces za nespravedlivý a zmanipulovaný. Argumentuje při tom rozsudkem královéhradeckého Krajského soudu, který jej na základě znaleckých posudků, pitvy, krevních, chemických a balistických stop, výpovědí svědků, kteří incident slyšeli nebo viděli, a psychologických posudků, v plném rozsahu osvobodil.

Zásadní změnu podle něj vneslo do soudního řízení královéhradecké Krajské státní zastupitelství, které se proti zprošťujícímu rozsudku odvolalo. „Ne proto, že by jinak nahlíželo na shromážděné důkazy, to by totiž neprošlo, neboť jednoznačně hovoří v můj prospěch. Nebo že by se objevily důkazy nové. Ale proto, že se mi dokázali „nabourat“ do hlavy a zjistili, že jsem se rozhodl z místa prostřílet a pěšky utéct a zabíjet lidi jenom proto, aby na mě nepadlo podezření ze stříknutí pepřového spreje do vchodových dveří v přízemí budovy, ve které v prvním patře probíhala diskotéka,“ říká Pavel Koblížek.

Nečekaný obrat

Nechápe, že někdo, natož pražský Vrchní soud, který o odvolání krajského zastupitelství rozhodoval, může věřit tomu, že se údajně rozhodl vraždit kvůli banalitě, jakou je použití pepřového spreje. „Prý jsem chtěl ukrýt svou identitu, a to i přesto, že mě v malém městě, kde jsem od mládí sloužil jako policista, každý zná. Přesto, že jsem se u pokladny diskotéky legitimoval a představil jako policista. Přesto, že by u budovy diskotéky zůstalo mé auto a na místě můj bratr a kamarád, kteří se mnou přijeli. Zkrátka, najednou krajské státní zastupitelství došlo k závěru, že jsem chtěl z místa „zmizet“ a neváhal jsem kvůli tomu vraždit, důkazy nedůkazy,“ shrnuje Koblížek.

Zásahem státní zástupkyně nabral soudní proces nečekaný obrat. Vrchní soud se s pohledem královéhradeckého krajského zastupitelství ztotožnil a namísto toho, aby vrátil případ k projednání krajskému soudu, řízení se ujal sám. To Pavel Koblížek považuje postup, který odporuje všem dosavadním zvyklostem a ustáleným pravidlům.

„Soud uvedl, že není podstatné, o čem důkazy a znalecké posudky v soudním spisu vypovídají a v jaké poloze jsem střílel, neboť i on mi „vidí do hlavy“, a je jasné, že jsem chtěl vraždit. Tento postup je zcela nevídaný. Vrchní soud tím nejenom „neposlušný“ krajský soud vyřadil ze hry, ale také mě zbavil možnosti dalšího „řádného“ odvolání. Zbyly mi tak pouze „mimořádné“ opravné prostředky, jejichž účinnost je ve srovnání s těmi řádnými, komplikovaná,“ říká Pavel Koblížek.

Místo omilostnění patnáct let za mřížemi

Rozsudek, který vynesl pražský Vrchní soud, poslal prvoinstančním soudem omilostněného strážníka na patnáct let do vězení. „Pro vrchní soud byly stěžejní opakované výslechy dvou náhodných svědků incidentu, kteří původně vypovídali v můj prospěch. To, že jsem po celou dobu vyšetřování a soudního procesu ani jednou nezměnil výpověď, na rozdíl od pozůstalých, kteří výpověď změnili mnohokrát, vrchnímu soudu nevadilo. To že všechny expertízy a posudky do jednoho, potvrzovaly moji výpověď také nevadilo. A najednou z osvobozujícího rozsudku bylo vězení,“ podotýká.

Zvrátit mnohaletý trest žaláře se Pavlu Koblížkovi nepodařilo ani odvoláním u Nejvyššího soudu. „Nejprve pozastavil účinnost odsuzujícího rozsudku pražského Vrchního soudu, zejména nástup výkonu trestu, se zdůvodněním, že by mohlo dojít k nenapravitelným škodám. Posléze však rozsudek vrchního soudu potvrdil. Když se takový postup soudů nelíbil ministru spravedlnosti a po prostudování spisu podal v můj prospěch stížnost pro porušení zákona, nejvyšší soud, který o ni rozhodoval, se mu doslova vysmál a zamítl ji,“ připomíná Pavel Koblížek. A uzavírá: „Kdybyste byl na mém místě a prožíval tuto soudem řízenou nespravedlnost, vy byste do vězení sám nastoupil?“