Pardubický kraj předal ceny osobnostem

V tu chvíli prostě děláte, co je třeba

MUDr. Michaela Tomanová, MBA, ředitelka
Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí
Medaile hejtmana

Brandýs nad Orlicí – Michaela Tomanová zachránila život kapitánovi z Krajského ředitelství policie Pardubického kraje při přípravě návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Rehabilitačním ústavu Brandýs nad Orlicí. Policista ve výtahu zkolaboval a začal krvácet. Neodkladnou účinnou pomoc mu poskytla právě primářka a ředitelka ústavu.

Jak došlo k události, při které jste zachránila lidský život?
Policejní kapitán při přípravách návštěvy prezidenta republiky v našem zařízení zkolaboval, následně na vyšetřovně začal masivně krvácet ze střeva a asistentka, která mne zavolala, mi hlásila, že leží v tratolišti krve. V tu chvíli měl neměřitelný puls i tlak a bylo nutné zastavit krvácení a začít hradit krevní ztrátu. Do žíly jsem mu zavedla kanylu, podali jsme mu léky na zástavu krvácení a infúzi jako náhradu počínající ztráty krve. Tělo pacienta jsme polohovali tak, aby nedocházelo k dalšímu krvácení. Postupně se jeho stav začal zlepšovat, krevní tlak i puls se daly měřit, krvácení nepokračovalo. Jeho stav byl stabilizovaný. Asi do dvaceti minut přijela záchranná služba, které jsme pacienta předali.

Přestože jste lékařka, jak složitá situace to pro vás byla? Jak jste ji prožívala?
Jako lékařka mám výhodu v tom, že vím, co v takové chvíli dělat. Velké štěstí navíc bylo to, že se událost odehrála ve zdravotnickém zařízení, takže jsem měla k záchraně pacienta vše potřebné, včetně personálu. V takových situacích se snažím být profesionál. Věděla jsem, že musím udělat maximum možného, abychom pana kapitána zachránili. V tu chvíli prostě děláte, co je třeba. Stres a obavy na vás dolehnou až mnohem později, když vám teprve dojde, jak to mohlo dopadnout.

Jakou zkušenost jste si z této události odnesla?
Když se stane něco podobného, vždy vám to připomene pomíjivost života. V jedné vteřině jste zdraví a nic vás netrápí, ale za okamžik už může být všechno jinak. Pokud se na to ale podívám z druhé strany, vidím jistou míru prozřetelnosti v tom, že se to stalo ve chvíli, kdy byl pan kapitán v našem ústavu. Pokud by se to stalo jinde a pomoc nepřišla včas, mohlo to dopadnout špatně. Štěstí bylo to, že příprava návštěvy se nám protáhla a pan kapitán ještě nebyl na cestě do Pardubic.

Co říkáte na ocenění udělené hejtmanem Pardubického kraje?
Pochopitelně mě to velice potěšilo. I přes to, že je pro mě pomáhat druhým samozřejmostí, je ocenění velkou ctí. Obrovskou radost jsem měla také z toho, že mě pan kapitán kontaktoval emailem a děkoval. Napsal, že se mu daří lépe. Takže díky pomoci mé a našich zaměstnanců nejen přežil, ale jeho stav se i zlepšuje a tento příběh má šťastný konec.

Chceme lidem ukazovat zajímavé a hezké věci. Trochu je vychovávat

Manželé Magda
a Petr Kučerovi,
majitelé zámku
Nové Hrady
Cena za zásluhy
o Pardubický kraj

Nové Hrady – Manželé Petr a Magda Kučerovi už mnoho let na vlastní náklady rekonstruují rokokový zámek Nové Hrady. Opraven nebyl pouze interiér, ale i další přilehlé budovy a postupně je obnovován i zámecký areál. Ocenění Pardubického kraje manželé získávají za záchranu památky a za vytvoření nového turisticky atraktivního cíle v kraji.

Jak jste přišli na to, že byste mohli mít zámek?
PK: V polovině devadesátých let, kdy jsme bydleli v Praze, jsme stáli před rozhodnutím, zda tam pokračovat, nebo zda změnit styl života. A rozhodli jsme se pro změnu. Nemovitosti v Praze jsme z velké části prodali a pořídili si právě Nové Hrady. Mohli jsme si zakoupit i jiný objekt, v nabídce jich tehdy bylo mnoho. Kvůli cenové dostupnosti i zajímavosti objektu padla volba na Nové Hrady. Tam to vlastně začalo, tehdy jsme se rozhodli, že naši energii vložíme do záchrany jedné z památek.

S jakými překážkami jste se museli vypořádávat během práce na opravách zámku?
MK: Zpočátku jsme v podstatě žádné neměli, všechno šlo hladce a rychle, měli jsme tu dobré řemeslníky, úřady s námi spolupracovaly, to byla úžasná situace. Teď je to ale jiné. Mám pocit po těch sedmnácti letech, co tu bydlíme, že je vše složitější. Obrovsky narostla byrokracie, na vše je potřeba povolení. Domnívám se, že kdybychom teď začínali, tak to neuděláme.

PK: Ten nárůst byrokracie je minimálně stoprocentní. To se pak projevuje i na tom, že se vše prodražuje. My to děláme bez dotací, takže máme reálnou představu o ceně jednotlivých prací a je pro nás šokující, když slyšíme, jak kolem nás létají desetimiliony a stamiliony. To je plýtvání zapříčiněné právě nárůstem byrokracie a zásahem neodborníků.

Co chystáte dál? Prozraďte vaše nejbližší plány.
PK: Ze zkušeností ze západní Evropy víme, že člověk chce čím dál komplexnější zážitek. Budeme se hlavně snažit, abychom neudělali z Nových Hradů Disneyland. Zároveň ale chceme lidem ukazovat zajímavé a hezké věci. Trochu je možná i vychovávat. Takže se chceme více soustředit na exteriéry – především na zahrady.

Co říkáte na ocenění udělené Pardubickým krajem?
MK: Uznání a povzbuzení je samozřejmě velice příjemné. Ostatně vždy jsem ráda, když provázím a lidem se něco na zámku líbí. Například zdobení nebo zahrady. Bohužel občas se stávají i nepříjemné věci, někteří lidé škodí, a to pak jsou soudy o ukradené věci a podobně. Takových lidí není moc, ale přesto bych si přála, aby jich bylo ještě méně.

Československé opevnění je symbol první republiky

Králická pevnostní oblast
a Společnost přátel
čs. opevnění
Cena za zásluhy
o Pardubický kraj

Králicko – Obecně prospěšné společnosti Králická pevnostní oblast a Společnost přátel československého opevnění mají hlavní zásluhu na stále rostoucím zájmu turistů o oblast Králicka. Jen loni se na zdejší pevnosti přijelo podívat více než 65 tisíc lidí, dalších dvacet tisíc navštívilo tradiční akci Cihelna. O památky se tady starají nadšenci, bez kterých by takový úspěch nebyl možný. V jejich čele stojí ředitel Společnosti přátel československého opevnění Martin Ráboň (vlevo) a ředitel Králické pevnostní oblasti Petr Štemberk (vpravo).

Jak jste se vlastně ke své činnosti v Králické pevnostní oblasti dostali?
MR: V polovině osmdesátých let jsme jako studenti a nadšenci dělali průvodce na Dobrošově, což bylo tehdy jediné oficiální muzeum svého druhu v Československu. Začali jsme chodit po objektech a zajímali se o další lokality. Nejzajímavější byla tvrz Bouda. Ale byli jsme překvapeni, že se o ni nikdo nestará. Dobrošov byl národní kulturní památkou, ačkoliv je to s nadsázkou jen impozantní staveniště, a tady v lesích nad Těchonínem byla bez zájmu obrovská stavba v plné kráse. Byť plná odpadků a suti, ale celá. Takže jsme ještě před revolucí začali hledat způsob, jak ten objekt zpřístupnit.

Jakou máte motivaci opravovat, udržovat a návštěvníkům ukazovat pevnostní oblast?
PŠ: Československé opevnění je pro mnoho lidí symbol první republiky, což je zatím bohužel největší hospodářský a morální vrchol naší země. Proto se k ní snažíme vracet a svou prací přispívat k její propagaci.

Kdo jsou lidé, kteří se o pevnosti a muzea starají?
PŠ: Provoz stojí na nadšencích, kteří nejsou vůbec nijak honorováni, naopak tento svůj koníček dotují ze svého. Kdyby nebylo stovek a stovek dobrovolníků, kteří už pětadvacet let o opevnění pečují, tak by ani jedno z muzeí nemohlo fungovat.
MR: Původní jádro party lidí, kteří se o zdejší pevnosti zajímali, bylo tří až pětičlenné. Z nich někteří zůstali, někteří se vydali jinou cestou. Ta parta prošla obrovským vývojem, lidé přicházeli a odcházeli, nejvíc nás bylo těsně po revoluci, kdy sem jezdilo na víkend pracovat třeba šedesát lidí. Postupně se počet zmenšoval. Věková i profesní paleta je velice pestrá, nejmladším je šestnáct, sedmnáct, ti nejstarší už zlomili sedmdesátku.

Jak vnímáte to, že činnost vaše a vašich kolegů je oceněna Pardubickým krajem?
PŠ: Velice nás to překvapilo a samozřejmě také potěšilo. Překvapilo proto, že mnozí z nás tady v osmdesátých letech začínali tak, že se po lesích nechali nahánět pomocnou stráží Veřejné bezpečnosti. Po těch letech jsme tedy zaznamenali jistý posun a dočkali se určitého společenského ocenění.

Učitel, když chce, může ovlivňovat mladé lidi

Radek Biedla, učitel
SOŠ automobilní
v Ústí nad Orlicí
Cena Michala Rabase
za záchranu

Ústí nad Orlicí – Středoškolský učitel Radek Biedla už přes třináct let povzbuzuje své žáky k dárcovství krve, plazmy a především kostní dřeně. Ocenění Pardubického kraje získává především za svou aktivitu, díky které se do Českého národního registru dárců dřeně zaregistrovalo přes tisíc mladých lidí. Nejméně třináct z nich už kostní dřeň dokonce darovalo.

Některé školy jsou známé třeba díky sportovním aktivitám, ta vaše především díky dárcovství kostní dřeně. Kdy tato vaše snaha motivovat žáky, aby se stali dárci, začala?
Sám jsem od mládí dárcem krve, a když se u nás založil registr dárců kostní dřeně, tak jsem vstoupil i do něj. A protože jsem si vědom toho, že učitel, když chce, tak má velkou moc a může ovlivňovat mladé lidi, rozhodl jsem se je vést touto cestou. Cestou, která mi přijde smysluplná a která může nejen pomoci lidem, kteří jsou nemocní, ale zároveň i formuje děti a ovlivňuje žebříček jejich hodnot. Pro žáky je ta zkušenost udělat něco dobrovolně, zachránit někomu život, k nezaplacení.

Objevily se během těch let, co tuto činnost děláte, nějaké zásadní problémy? Například s nezájmem ze strany žáků?
Se žáky nikdy problém nebyl. Když jsem si to párkrát počítal, tak to vychází, že téměř devadesát procent z nich vstupuje do registru, což je úžasné. Občas nastane problém s rodiči, kdy někteří žijí v tom, jak je to nebezpečné a jak to bolí a podobně. Kdysi dávno, když jsem s tím začínal na škole, tak byl problém i se staršími kolegy téměř důchodového věku, kteří v tom viděli šanci ulít se ze školy. Ale to odeznělo a dnes to škola maximálně podporuje.

Snažíte se sdílet své zkušenosti i s jinými učiteli a školami?
Snažíme se, ale odezva není moc velká. Dělali jsme v říjnu velkou propagační akci, na kterou jsme pozvali ředitele okolních středních škol. Ozvali se pouze z Litomyšle, že to tam nějaký učitel chce zkusit. Je to i tím, že začátky jsou těžké. Já už mám několik trumfů, o které se mohu opřít: Mohu argumentovat tím, že já i většina mých kolegů jsme v registru, a hlavně tu je třináct žáků, kteří už kostní dřeň dali a dnes říkají, že by do toho šli znovu. Než jiná škola, jiný učitel tyhle trumfy získá, tak to pár let trvá.

Co říkáte na ocenění, které vám uděluje Pardubický kraj?
Asi každý je rád, když se jeho práce dočká uznání. Na druhou stranu se cítím trochu nesvůj a nesmělý, přijde mi to trochu jako sebechvála a neumím se v tom příliš pohybovat. Ale beru to tak, že se to díky tomu dostává do širšího povědomí a že se toho třeba chytne někdo další.