Se spolkem Piána na ulici vytváří Ondřej Kobza různé projekty ve veřejném prostoru měst. Například jde o Malostranské dvorky, instalace pián a poesiomatů do ulic nebo pořádání pravidelné sousedské večeře.

„Když lidé zpomalí nebo se zastaví, začnou si všímat jiných věcí, než když jen procházejí ve spěchu,“ vysvětlil Kobza svůj záměr. „Najednou vidí své okolí, architekturu, domy, fasády nebo třeba stromy,“ usmál se.

Ve čtvrtek jste v Pardubicích pořádal Stůl na Míru. Představte ho čtenářům.

Je to setkání lidí, kdy na ulici nebo jiném veřejném místě, postavíme dlouhý stůl. K němu pak pozveme kolemjdoucí a obyvatele města. Ti si donesou vlastní občerstvení, pití nebo hry a společně tráví čas u jídla. Jídlo je totiž forma komunikace a lidé zde mají příležitost se setkat s někým, koho by v běžném dni jen minuli.

O akci jsme psali ZDE:

Jak jste spokojený s tím, jak pardubický večer proběhl?

Jsem maximálně spokojený! I přes horké počasí se lidé začali scházet už v pět hodin a během večera byl stůl úplně zaplněný. Zatím to byl asi nejlepší Stůl, který jsem kdy pořádal.

Co je podle vás na této akci speciální a výjimečné?

Tahle akce nemá ve světě obdoby, je to něco, co jsme vymysleli my. Už jsme to pořádali na Karlově mostě, v Chocni, Ústí nad Orlicí, v Brně a na dalších místech. Teď jednáme i o tom, aby se to konalo v Newyorském Chinatownu. Hlavní myšlenka je, že tyto stoly a setkávání se mohou konat kdekoliv. Chystáme se postavit stoly i v Ostravě na sídlišti mezi domy, protože nás zajímá, jak by to fungovalo i na takových místech. Byli bychom rádi, kdyby lidé začali tyhle akce pořádat i sami, třeba jen pro dvacet lidí v malé ulici. Nezáleží na velikosti akce, ale na tom, aby se lidé sešli. Vždy je ale důležité, aby byl stůl prostřený bílým ubrusem, byly na něm květiny a lidé si přinesli vlastní občerstvení.

Proč je důležité zrovna tohle?

Bílý ubrus a květiny vytvářejí slavnostní atmosféru. Lidé se pak snaží chovat více slušně a ohleduplně. Každý by měl na akci něco přinést, protože to dodává události energii. Lidé musí pro to setkání něco udělat. Nejde o to, že přijdou, koupí si párek v rohlíku nebo pivo, a snědí to na lavičce. Tím, že se aktivně podílejí, to má pro ně větší význam.

Kromě těchto stolů jste měl i projekty jako například Piana na ulici. Jak to vzniklo a k čemu slouží?

Se spolkem jsme začali umisťovat piana do ulic už v roce 2013. Fascinuje nás, jak může jeden jediný hudební nástroj proměnit klasický veřejný prostor, například na vlakovém nádraží, v improvizovaný koncertní sál. Stačí, aby náhodný kolemjdoucí zasedl za piáno a zahrál. Tím přilákal pozornost ostatních, kteří se zastaví, poslechnou si hudbu a třeba i zatleskají. Z prostoru, který je původně anonymní, se najednou stává místo, kde lidé interagují a komunikují.

Co dalšího do ulic umisťujete?

Začali jsme také rozmísťovat poesiomaty. Jeden je například před pardubickým nádražím nebo na Kunětické hoře. Poesiomat je trubka se speciální klikou, kterou když zatočíte, vytvoříte elektřinu. Začne přehrávat nahrávky, které nějak souvisí s místem, kde se nachází. Vypráví příběhy, přehrává zvuky nebo písně. Pomáhá to lidem podívat se na místo, které běžně znají, jinýma očima a objevit ho znovu. Jinak.

A co mají všechny tyto projekty společného?

Ukazují, že prostor, který běžně slouží k průchodu, může sloužit i k zastavení. Představují, že i běžný veřejný prostor může fungovat jinak. Upozorňují lidi, že je občas dobré zpomalit, zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Snaží se poukázat na to, že věci můžeme vnímat jinak, než je vidíme na první pohled, a že veřejná místa mohou skrývat mnohem více. Snažíme se vytvořit poetické situace a přinášet lidem obecnou radost.