Bylo to drama, u kterého se tváří v tvář zlomené Ludmile Schytilové museli hodně přemáhat i veterináři, kteří ho měli injekcí zabít. „Nedám ho,“ vyhrkla se slzami v očích Schytilová. „Prostě ne,“ plakala. „Je jenom v kuchyni, za celý život ven nikdy nikam neletěl. Nenechám ho zabít,“ postavila se z roztřesenými koleny, ale přesto odhodlaně mezi dveře. I policisté se nezmohli na víc, než jen nečinné přihlížení a doufali, že paní ustoupí sama. Musel ji obměkčit veterinář. Pro jistotu ještě vytočil číslo svého nadřízeného. Nedá se nic dělat, opravdu zabít, zněl rozkaz.

Vynesl papouška ven, a pak už to byl s injekcí rychlý a - alespoň pro ptáka - bezbolestný proces. Dvousložková látka T61 slouží jednak jako anestetikum, narkóza, po které během několika sekund u ptáků zkolabuje dýchací ústrojí. Ludmila Schytilová se slzami v očích sotva dokázala krátce po popravě podepsat papír, který drobným chovatelům v Tisové vystavují úředníci. Přes prameny slz na lejstro ani neviděla.

„Bylo zbytečné papouška utrácet. Ale bohužel to udělali. V takovém případě mohli udělat výjimku a nechat papouška žít. Stačilo by například jen odebrat krev na vyšetření,“ uvedl odpoledne Zbyněk Semerád ze státní veterinární inspekce. Paní Schytilová tak zažila dvě tragédie. Nejdřív jí veterináři zabili papouška a pak přiznali, že zcela zbytečně.

První dohru mělo drama už vzápětí po popravě. Veterinář se na policisty zlobil, že ho nechali ve šlamastice a chovatelku nepřinutili vydat papouška sami. „Tohle není moje práce, vy jste muži zákona,“ domlouval jim. Do breku však bylo všem. I řadě přihlížejících novinářů, kteří bývají denně svědky krutých událostí. A to ještě nikdo netušil, že tento papoušek mohl žít.