Na pozici ředitelky Rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí jste vstoupila v březnu 2019. Jaký pro vás byl vstup?

Vzhledem k tomu, že ze strany bývalé ředitelky Tomanové neproběhlo řádné předání funkce, to pro mě nebyla standardní situace. O tom, že vstupuji do organizace, kde nebude jednoduché pracovat jsem samozřejmě věděla, už když jsem se do pozice ředitelky hlásila. Byla to pro mě výzva, věděla jsem, že budu pracovat jako krizový manažer a bude přede mnou mnoho nepopulárních rozhodnutí.

Jak byste popsala stav organizace, když jste ji přebírala? 

V minulých letech se hodně investovalo do technického vybavení budov, nových vodoléčebných procedur a kosmetických přístrojů. Na druhé straně byly opomíjeny potřeby zaměstnanců, jako například jejich rozvoj a osobní růst, vzdělávání, nemohli vyjadřovat svoje názory, panoval zde strach a někteří zažili šikanu. Byla zde složitá personální situace, vysoká míra fluktuace až 30 % ročně, na některých pracovních pozicích byli zaměstnanci, kteří pro tuto pozici neměli potřebné vzdělání, ani na ni nesplňovali legislativní požadavky.

"Byly opomíjeny potřeby zaměstnanců, jako například jejich rozvoj a osobní růst, vzdělávání, nemohli vyjadřovat svoje názory, panoval zde strach a někteří zažili šikanu. Byla zde složitá personální situace, vysoká míra fluktuace až 30 % ročně, na některých pracovních pozicích byli zaměstnanci, kteří pro tuto pozici neměli potřebné vzdělání, ani na ni nesplňovali legislativní požadavky."

Jaké tedy byly první kroky, které jste učinila?

Po seznámení s provozem a situací, jsem vypracovala akční plán změn a ten jsme předložila ke schválení Radě Pardubického kraje a pak jsem ho postupně realizovala. Mimochodem, plán měl asi 18 bodů. V prvním kroku jsem odvolala původní vedení a vybrala jsem si nové spolupracovníky. Záleželo mi na stabilizaci a náboru nových zaměstnanců, sama jsem jezdila na náborové akce do škol. Tvrdou prací se mi povedlo s přispěním nového vedení ústavu všechny body za necelý rok splnit. Povedlo se mi ústav stabilizovat a nastavit potřebné procesy tak, aby fungovaly a mohli jsme poskytovat komplexní rehabilitační péči.

Psali jsme již:

Téměř po roce ve funkci ředitelky ústavu přišla pandemie koronaviru. Jaké výzvy či těžkosti to pro Vás znamenalo?

V době pandemie jsme se museli přeorientovat na péči o jiné pacienty, než na které jsme byli zvyklí. Sloužili jsme jako záložní lůžková kapacita pro Pardubický kraj. Vyčleněnou kapacitu jsme měli na budově Parkpavilonu. Nemocnice akutní péče k nám posílaly na doléčení pacienty s lehčím průběhem nemoci a také jsme zde měli pacienty u kterých se nemoc projevila během hospitalizace v ústavu. V lednu 2021 jsme měli hospitalizovaných 58 pacientů s koronavirem. Zaměstnanci se museli naučit správně používat nové OOPP, jejich oblékání a svlékání, dodržovat celou řadu protiepidemických opatření, nové postupy v úklidu a dezinfekci apod. K nácviku a školení personálu jsme využili spolupráci s vojáky z Těchonína a musím konstatovat, že jsme situaci zvládli nad očekávání dobře.

Jak na kritickou situaci reagovali Vaši zaměstnanci?

V tomto období mě taky velice příjemně překvapil personál, dobrovolně se hlásil na služby na covidová lůžka tady v ústavu, ale aby toho nebylo málo, tak se sestry a sanitáři dobrovolně přihlásili na výpomoc do Orlickoústecké nemocnice v době, kdy jim chyběl personál na covidových jednotkách. Další novou zkušeností pro nás bylo zahájení činnosti očkovacího místa a antigenní testování zaměstnanců, pacientů a veřejnosti.

Museli jste sáhnout k personálním opatřením? Propouštění?

Nemusela jsem propouštět a ani jsem to nechtěla. Jsem si vědoma, že pokud se ve zdravotnictví rozpadnou týmy, už se nedají nikdy dohromady. Lidské zdroje jsou nenahraditelné. Využila jsem personál jinak. Právě nabídkou testování a očkování vznikla nová pracovní místa a byla jsem tak soběstačná v zajišťování těchto služeb. U několika zaměstnanců na provozně technickém úseku a ekonomickém úseku jsme využívali home office. Také se střídali v práci na skupiny. Personál, co ošetřoval pacienty s covidem se nepotkával s personálem na lůžkách na hlavní budově. Vyčlenili jsme i rehabilitační pracovníky a zaměstnance úklidu. Zavedli jsme jinou distribuci stravy, upravili jsme stravování personálu.

Jak se odrazila pandemie na hospodaření?

Pandemie nám nejvíc ublížila ekonomicky, smazala naše kladné hospodaření a vyčerpala nám všechny finanční rezervy z minulých let, ztráta dosahovala přes 10 mil Kč. Část plateb od zdravotních pojišťoven nám jsou vždy vypláceny se zpožděním, a to nám situaci neulehčovalo. Pacienti odsouvali své nástupy na léčení a báli se přijet. Vzhledem k tomu, že jsme z 98% závislí na platbách od zdravotních pojišťoven (ZP), musela jsem řešit, jak tyto ztráty nahradíme. A právě nové služby, jako očkování a testování nám do rozpočtu přinesly přes 3 mil. Kč. Dále jsme řešili pouze havarijní situace, zastavila jsem investice.

Nakonec se i pro odborné léčebny, kam patříme a psychiatrie podařilo dojednat zálohové platby od ZP a situace se začala stabilizovat. Jsem moc ráda, že jsem v tomto nelehkém období měla oporu v zřizovateli, Pardubickém kraji, který s námi problémy řešil a pomáhal zálohové platby dojednat.

Světlana Jeřábková prošla různými pozicemi v krajském zdravotnictví. Pracovala jako staniční sestra a později jako manažerka operačních oborů v ústeckoorlické nemocnici. Pozici náměstkyně ošetřovatelské péče v litomyšlské nemocnici zastávála od roku 2014. Funkce ředitelky Rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí se ujala 1. dubna 2019.

V březnu tohoto roku jste začali s očkováním, hodnotíte zřízení vakcinačního centra jako dobrý krok?

Ano bylo to správné rozhodnutí. Nabídli jsme zaměstnancům a následně i veřejnosti službu, která je poskytována přímo v Brandýse, v budově Jiřička, jež je snadno dostupná i občanům se sníženou pohyblivostí. Očkovací místo je velice pěkné, průběh očkování na sebe navazuje, netvořily se fronty a zaměstnanci ochotně pomáhali pacientům s registrací. Myslím si, že nás to hodně sblížilo s obyvateli Brandýsa a širokého okolí. Veřejnost byla spokojena, o čemž svědčí řada poděkování, které jsem obdržela. Očkovat se k nám jezdili zájemci z Vysočiny, či středočeského kraje.

Světlana Jeřábková.Světlana Jeřábková.Zdroj: Pardubický krajPokud se dobře pamatuji, byla jste to právě vy, kdo měl na starosti registrační systém očkování… Dovedu si představit, že jiní ředitelé by takovou práci zadali svým podřízeným… bylo podle Vás (i z psychologického hlediska) důležité táhnout se zaměstnanci za jeden provaz?

Ano jsem správcem očkovacího místa a registračního systému dodneška a je to práce která mě kromě běžné práce ředitele naplňuje. Samozřejmě na tuto práci nejsem sama. Mám velice šikovného správce IT inženýra Baláše, ochotné lékaře a sestry, administrativní pracovnice, uklízečky, údržbáře. Bez nich to nejde. Nesmím zapomenout na inženýra Manetha, se kterým jsem očkovací místo ve dvou lidech vymyslela a zrealizovala.

V očkování vidím smysl a přišlo mi zcela logické zůstat s personálem v době krize. Zapojit se do práce a dělat to co umím, to znamená řídit lidi, tedy i systémy, nachystat jim práci, zorganizovat ji tak, aby fungovala. Promyslet vše do detailu a řešit problémy. Začátky nebyly jednoduché, protože mi v době otevření očkovacího místa volalo 150 lidí denně, bez ohledu na pracovní dobu. Ale nestěžuji si, pořád mě to baví.

Jaké jsou dlouhodobé cíle ústavu? Kam se chcete posouvat?

Moje dlouhodobé, ale i krátkodobé cíle směřují k pacientům, personálu ústavu, občanům Brandýsa, Pardubického kraje a celé ČR. Chceme poskytovat kvalitní a komplexní rehabilitační péči, být ekonomicky zdravou organizací, která sleduje moderní trendy v léčebné rehabilitaci, ošetřovatelské péči a chceme být ústavem kam budou pacienti rádi jezdit.

Chci být atraktivním zaměstnavatelem na trhu práce, vytvářet dobré pracovní podmínky pro zaměstnance a naslouchat jejich potřebám. Na druhé straně budu stále vyžadovat maximální pracovní nasazení, profesionální přístup a týmovou spolupráci. Dělat službu pro druhé, protože o tom ta naše práce je. Stále se chceme zlepšovat, neustrnout.

Kromě cílů mám také vize, přání a sny. Sleduji, kam se rehabilitace posouvá v ČR, ve světě a jaké služby potřebují a budou potřebovat naši pacienti. Zda se mi všechny splní, ukáže čas, ale já už dnes vím, že pro to udělám maximum.