„Může být hůř, samozřejmě. Lidé neznají moc dějiny, tak se domnívají, že něco takového Čechy nepamatují. Ale samozřejmě, že jo. Za první republiky, v roce 1928, když se chystaly oslavy deseti let trvání svobodného státu, prezident Masaryk s ministrem zahraničí Benešem uvažovali o tom, že oba podají demisi. Protože byli tak otrávení z toho, jak se politické strany mezi sebou hádaly. Opravdu už to měli nachystané, jenomže tenkrát onemocněl ministerský předseda a zároveň předseda nejsilnější politické strany, tedy agrární strany, a to znamenalo, že by vlastně tři nejschopnější politikové tehdejšího Československa byli mimo hru. Tak proto to nakonec neudělali.
Dnes se třeba říká: korupce a tunelování. To všechno už pochopitelně bylo. Masaryk považoval za nejschopnějšího českého politika Jiřího Stříbrného, taky byl ministrem národní obrany. Jenomže ten Stříbrný měl bratra Karla, ten se nechal korumpovat, měl obrovské problémy s uhlím, dokonce o tom pak zpívali Voskovec a Werich písničku, ty peníze pak prohrál v kartách. Zničil nejen sebe, ale i kariéru Jiřího Stříbrného, který pak nemohl přijít Hradu na chuť a po válce byl dokonce odsouzen.
Čili: všecko tu už bylo. Jsou to prostě bolesti demokracie a já jsem vyznavač Masarykovy teorie drobné mravenčí práce. Nemůže každý zatřást s vládou nebo já nevím s čím, ale každý se může slušně chovat ve svém nejbližším okolí, tedy alespoň.“