Je půl čtvrté ráno, s nechutí vstávat se pomalu soukám z rozválené postele. Ihned mne polil zvláštní pocit úzkosti, totiž uvědomil jsem si, že už za hodinu a pár minut budu sedět v autobuse směr polský koncentrační tábor Osvětim. Měl bych se na tento výlet s naší umprumkou vůbec těšit? Stojím vlastně vůbec o to vidět na vlastní oči místa, kde se uskutečnila před desítkami let ta nejkrutější zvěrstva? Lidská jatka zalitá krví.
Ovšem teď zpět na začátek. Když jsem se, ještě za tmy, hluboce rozespalý doplahočil k naší škole, už se tam začínali scházet první účastníci zájezdu. Během pár minutek dorazil i šedý autobus. ,,U okýnka budu sakra sedět já." Tak zněla první věta, kterou mi řekla má spolužačka, ještě než autobus vůbec zastavil. Naštěstí v můj prospěch rozhodla nostalgicky známá hra ,,Kámen, nůžky, papír…" Po několikahodinové cestě s jednou přestávkou na benzínce jsme dorazili na místo. Ve chvíli, kdy jsem poprvé zahlédl cihlové domy schované za děsivým ostnatým plotem, opět mě zalil pot. Ale opadlo to ihned, když jsme zastavili na parkovišti a já uviděl desítky autobusů, vyskládané jeden vedle druhého. Já vím, já vím, je moc dobře, že sem každý den proudí tisíce zvědavých turistů s foťáčky. Každý by měl vědět, jak to ve skutečnosti bylo. Historie už se totiž nesmí opakovat!
Po průchodu turnikety dostane každý návštěvník sluchátka s jakýmsi rádiem, které slouží k propojení s průvodcem. Průvodkyně skupiny, v níž jsem se nacházel já, byla starší paní. Ta se nám krkolomnou češtinou, vžitá do role, snažila co nejvíce přiblížit každý detail těch temných časů. Od založení koncentračního tábora v roce 1940: ,,Bylo to na popud Heinricha Himmlera a vedení bylo svěřeno do rukou Rudolfu Hössovi." Až třeba po údaj, kolik milionů (22 mil.) lidí prošlo pod známou bránou ,,Arbeit macht frei" do roku 1994. Nebo že v okolí hlavní části se vyskytovaly desítky dalších pracovních táborů. Táborový komplex Auschwitz se všemi jeho částmi prý pohřbil nejméně 1,3 milionů osob. Je to hrozné…
Po důkladné prohlídce několika tzv. ,,blocků", plynových komor a dalších naučně zajímavých míst v základní části areálu jsme se přesunuli do tábora Auschwitz-Birkenau, známého možná více jako Březinka. Po kratší prohlídce tohoto místa jsme dostali na několik desítek minut v Březince rozchod a každý si mohl podrobněji prohlédnout to, o co měl největší zájem. Poté už následoval přesun k autobusu, kolem třetí hodiny započala cesta zpět do našich domovů. Ta probíhala zcela poklidně, v autobuse se pouštěly filmy. Stejně ale většina výletníků pospávala, jelikož to byl sice krátký, avšak velmi náročný den. Nakonec mi nezbývá nic jiného než mnohokrát poděkovat všem těm, díky kterým jsme se mohli na tuto moc zajímavou exkurzi podívat. Těším se zase někdy příště. Text a foto: Martin Synek, student SŠUP