Osobní vzpomínky Jana Špinlera

Mohl bych vzpomínat na ještě mladší léta, protože můj věk se blíží 85 letům, ale dokud je má paměť zaplněna velkým množstvím osobně prožitých událostí, chtěl bych se o některé z nich podělit se čtenáři.
Krátce něco z první světové války. Můj tatínek Josef Špinler, tehdy malorolník z Dolní Dobrouče, musel narukovat jako sedmnáctiletý chlapec do první světové války, jakož i jeho otec, můj dědeček. Po návratu můj tatínek seděl téměř každou neděli odpoledne u našeho stolu a stále psal a psal do jakési veliké knihy, namáčel do kalamáře s inkoustem své pero a zapisoval něco, z čeho později vznikla veliká dokumentární kniha vyprávějící o hrůzách první světové války, kterou on prožil na vojně na Piavě v Itálii.
Tato kniha ručně psaná úhledným písmem, doplněná mnohými fotodokumenty, které tam lepil moukovým lepidlem, prošla už mnoha rukama našich občanů. Její majitelka, moje nejmladší sestra Anča, ji s láskou půjčovala každému, kdo si ji přál přečíst. A teprve po několika letech půjčování se jí tento dokument navrátil domů.
Snad i já nesu ten gen otcův, snad jsem ho zdědil. Začal jsem jako on hodně psát zážitky svého života. Ale o celé dvě desetiletí později, a to o druhé světové válce. Nejprve jsem do své mladé školácké paměti zapisoval o přípravě této světové války, zatím bez pera, ale hluboko do paměti. A po letech pro další generace do elektronické paměti, tedy, jak říkáme, na jiné medium.
Tam si ukládám nejen tisíce zážitků v textech, ale prokládám to i tehdejšími dobovými fotografiemi, které jsem získával od tehdy žijících fotoamatérů, ale i od dnes již nežijících. Dokonce i z negativů, které pocházely od bývalé hornodobroučské (tehdy jménem Dittersbach) Hitlerjugend. Jako například fotografie z pohřbu syna bývalého majitele továrny OEZ, tenkrát textilky, Rudolfa Pohla, který byl jako pilot ve válce sestřelen nad Severním mořem v souboji, jaké často vidíme na obrazovkách televize. Na žádost pana fabrikanta Pohla jej ve válce dovezli do nynější vily u fabriky. Pak nad fabrikou zakroužila vojenská stíhačka a odletěla na frontu, která zuřila před Moskvou. S dobroučskými koňmi a pohřebním vozem byl dopraven za doprovodu SS na hornodobroučský hřbitov, kde asi dvacetičlenná četa „ssmanů" vystřílela čestnou salvu. A já, v té době „načerno" jako třináctiletý svědek, jsem to pozoroval z kamenné hřbitovní zdi. Na snímcích ze získaných negativů, které fotila Hitlerova mládež, jsem se tam po letech našel, jak tam stojím na hřbitovní zdi, vyděšený z té čestné palby při ukládání do hrobu. Později, na konci války, jsem šel jako zvídavý kluk za továrníkem, kterého dva metry přede mnou zastřelili.
Mnozí pamětníci z naší obce si nesou ty paměti ještě do dneška. Já jsem začal své paměti, kterých mám na tisíce, obnovovat a začal jsem je ukládat do nové podoby – elektronicky. Protože jsem byl v té době velmi zvídavý a měl jsem možnost být u mnoha událostí, tak se mně dochovalo to, na co se běžně zapomíná. I ve svém pozdním věku bych mohl dopodrobna zapomenuté události i hodiny vyprávět. Později jsem se snažil některé události i dokumentovat fotografiemi získanými až v pozdějších desítkách let.
Občas, při příležitostné návštěvě někoho u nás v Horní Dobrouči, kdo má zájem vědět o věcech, co se ve válečných letech odehrávaly, bývá překvapen věcmi, které se nikdy na veřejnost nedostaly. Stále však hovořím o období druhé světové války. Někteří občané nemají zájem znát některé události, které probíhaly hlavně po obou stranách závor, jež stály mezi naší českou obcí a sousední Horní Dobroučí, tehdy Dittersbachem. Některé i šokující události jsem se dozvěděl během dalších poválečných 70 let. Je jich mnoho. Například když jsem byl na nějakou dobu pozván do tehdy západního Německa, do míst, kde žijí tehdy odsunutí němečtí obyvatelé, jsem se obohatil o nikdy netušené události.
V únoru před 70 roky jsme byli svědky, jak šel transport smrti naší obcí směrem nahoru, do Sudet. Je veliká škoda, že není ani zájem mezi občany, ani v místních kronikách zapsáno, co bych chtěl předat, co zůstává jen v mé paměti jako v trezoru. Rád bych jej otevřel pro toho, kdo by projevil zájem, a to dokud se mně má paměť neuzavře zcela, protože ne všechno se dostalo do mých záznamů.
Dějinné události kolem konce druhé světové války v oblasti naší Horní a Dolní Dobrouče nelze změnit, přesto za tu dobu mám zprávy až neuvěřitelné, třeba ke kterým tragédiím nemuselo dojít kdyby… Ale stalo se.
Škoda, že se ve školách tak málo hovoří, abychom si vážili dnešní doby, ve které žijeme.
Přikládám jeden z nesčetných osobních zážitků „na vlastní oči", na které už téměř žádný nevzpomíná:

Transport zajatců přes Dolní Dobrouč do Sudet, Horní Dobrouče

Jednoho dne před koncem války mi řekl můj tatínek s maminkou: „Jeníku, připrav se, dnes večer půjdeš do Sudet k Dómesom do Horní Dobrouče a zaneseš tam, až maminka upeče, dva velké bochníky chleba pro ty zajatce. Půjdeš večer, až se setmí, aby tě přes hranice nechytli financi (německá pohraniční stráž, pozn. aut.). Tu cestu znáš, a až přijdeš na horizont u lesa, musíš být velmi opatrný, protože tam dole od rybníka směrem k lesu je proti obloze poznat každý malý pohyb, zvlášť když bude svítit měsíc. Pokud bude ten včerejší transport zajatců rozdělený do stodol německých sedláků, tak bude doprovodné německé vojsko hlídat vesnici. Maminka už zatopila ve chlebové peci, má rozdělané těsto v díži a jakmile bochníky k večeru trochu vychladnou, dáš se na cestu. Dobře se oblékni, je tam zima."
Dále nám dětem, které jsme byly ze včerejší události vystrašené, doplňuje, že ten včerejší veliký transport, který procházel naší obcí Dolní Dobroučí a směřoval ke hranicím do Sudet, už byl rozdělen do jednotlivých statků i domácností mezi německé obyvatelstvo. Vzpomínali jsme na včerejší obrovský transport válečných zajatců různých národností vedený německými esesáky. Klopýtali hladem, únavou i špatným oblečením, někteří dokonce místo bot měli nohy omotané hadry. V té době hlásil místní rozhlas, aby občané, kteří chtějí darovat procházejícím zajatcům potraviny, je položili u silnice na lavičky, které sloužily zemědělcům ke svozu mléka do místní mlékárny. Ne všichni tuto zprávu zaslechli.
Transport zajatců procházel po silnici, pár metrů od oken našeho starého dřevěného zemědělského obydlí. My děti jsme okny sledovaly, jak tatínek vyběhl k silnici, maminka za ním a v zástěře nesla několik čtvrtek bochníků chleba. Všichni zajatci natahovali ruce, ale když části chlebů spadly o kus dál a někteří zajatci vybíhali ze svých řad, zazněly strašné rány z pušek, zatím jen do vzduchu. Ale mnoho ran pažbami pušek padalo na hlavy těch, kteří se snažili kusy bochníků sebrat i v tom někde rozbředlém sněhu a získat něco k jídlu. Každý ze sousedů se snažil, co měl doma po ruce, také jim vhodit.
I naši sousedé z kopce běželi těm ubožákům v transportu přinést nějaké potraviny. A náhle vyběhlo z hlídaného pochodujícího transportu naproti sousedce několik zajatců, kteří se na tyto potraviny vrhli, ozvala se střelba německých dozorců do této skupiny, jednoho z nich zasáhla střela, a ten zůstal na místě mrtev. Jeho tělo leželo u plotu, pár metrů před okny staré chalupy číslo 13 „u Jirů". Pro mrtvého zajatce druhý den přijel s koňmi jeden německý sedlák z Horní Dobrouče. Když procházel transport dál horní částí obce ke hranicím, tak do domku ležícího u silnice, jehož dveře byly otevřeny, v okamžiku nepozornosti německých hlídajících vojáků vběhlo několik osob, ale na osud těchto zajatců se nepamatuji. Později můj otec našel ve střeše stodoly rozstřílenou krytinu od kulek, které byly mířeny na vyhládlé zajatce.
Moje rodná obec ležela těsně u hranic do německých Sudet. A tam, hned za hranicemi, bydleli Němci, mezi nimiž žily asi tři české rodiny, které neměly na růžích ustláno. Obec měla německé jméno Dittersbach (dnes Horní Dobrouč). Této německé obci dominoval Panský rybník, za kterým, v pozadí pod lesem, ve svahu stávala česká zemědělská chalupa mého strýčka a tetičky, kde se odjakživa říkalo u Dómesů – Matějíčkovi. A do této chalupy za rybníkem měl jsem se tohoto večera vydat se dvěma velkými bochníky chleba určenými pro vyhládlé zajatce. Ale tajně, nelegálně přes hranice, krytý večerní tmou.
Tatínek mně dal poslední pokyny na cestu, jak se zachovat, kdybych zahlédl pohraniční stráž, jak sestupovat lesem přes nebezpečný horizont, jak lesem sestupovat, aby nepraskaly větvičky. A pak mi maminka s tatínkem udělali na čelo křížek, aby mě doprovázel Anděl Strážný.
Polní cestou, která tehdy šla od zemědělce Eduarda Duška čp. 23 (kde se přezdívalo u Jaršů), jsem se dostal až ke státním hranicím, které v místech „nelegálního přechodu" byly volné, a trochu jsem odpočinul oběma rukám. Ve chvíli, když jsem měl přejít obávané místo, tedy horizont, který je za měsíční noci viditelný proti obloze z více míst v obci, přepadl mě strach. Na krátký okamžik jsem nahlédl z kopce dolů a poznal, že u některých domků jsou rozdělané ohně, a vytušil, že u nich sedí lidé. Více podrobností jsem rozpoznal pod strání u Dómesů. Tam, na rozlehlém dvorku u strýčka nad rybníkem, kam jsem poslaný, sedělo více osob.
Abych nebyl viditelný na horizontu při přecházení, rozhodl jsem se, že musím ten horizont přeplazit. Co ale udělat s velikými bochníky? Maminka je dobře zabalila do „laintuchů" – prostěradel – a svázala provázkem. Tenkrát se používaly textilní tašky s velikými dřevěnými kruhy, proto jsem ke každé noze přivázal jednu tašku s bochníkem a takto jsem, přitisknut k zemi, nepozorovaně se dostal dolů do bezpečného prostoru mezi stromy ke dvorku. Nepozorovaně jsem se blížil ke stodole, a když jsem ve skupině zajatců ohřívajících se u ohně poznal i německou uniformu a o vrata stodoly opřenou nějakou zbraň, strachy jsem snad přestal dýchat. Stále jsem uvažoval, snad mě nezastřelí, ale jsem tu načerno, co bude, až mě uvidí, strašně mě mrzelo, že tu není u ohně strýček, tetička či jejich syn – můj bratranec Jenda. Snad mně muselo silně tlouct srdce… to nevím. Ale rozhodl jsem se narychlo. Snad musí být tedy strýček v kuchyni, a do ní se jinak nedostanu, než cestou kolem ohně přes chodbu. Záblesky plamenů už mě asi každou chvíli prozradí, protože strom, u kterého stojím, není tak silný, aby mě celého schoval. A barva tašek, které mě stále zatěžují unavené ruce, je také světlejší. Nespatřený na kraji lesa rychle měním plán. Vybalil jsem oba bochníky, kulaté pecny, aby bylo na první pohled vidět, co nesu, a udělal jsem v té nebezpečné situaci to nejodvážnější rozhodnutí. Pomalu jsem se blížil k ohni a čekal to nejhorší.
Co se však stalo? Zachumlané tváře zajatců, kteří tam právě z ohně vyhrabávali opékané brambory, se náhle pootočily do tmy, odkud jsem vystoupil. Všechny se zaměřily na to, co to velkého kulatého svírám rukama k tělu. Bez jediného slova hlídkujícího německého vojáka jsem prošel kolem ohně do strýčkovy chodby, kterou osvětlovala zavěšená lucerna. Zaklepal jsem na dveře do kuchyně a vešel dovnitř. U stolu, nad kterým svítila petrolejka s porcelánovým stínítkem, bylo více lidí. Za stolem seděli tři němečtí vojáci, dodnes nevím, zda to byli „esesmani", nebo jen důstojníci, vedle nich seděl můj strýček s tetou Julčou (sestrou mé maminky) a mezi nimi můj bratranec Jenda. Myslím, že tam všichni právě asi večeřeli. Strýček uměl německy, protože tam mezi Němci žil celý život .
V prvním okamžiku mě můj strýček asi nepoznal, protože světlo petrolejky mě u dveří špatně osvětlilo, ale za okamžik se strýček rychle otočil ke dveřím a doposud nikdy nepoznaným přísným a rozzlobeným hlasem spustil: „Kdo tě sem poslal, kdo měl ten nápad?" Když uviděl, že držím a tisknu k tělu veliké dva bochníky, znovu opakoval svůj hněv: „Kdo měl ten šílený nápad tě sem poslat? Copak tvůj otec neví, že se tu střílí na všechno, co se pohne?" A padaly na mě další otázky, kudy jsem se dostal přes horizont? A velmi se divil, že mě neviděla německá hlídka ani z jiných statků. Strýček uměl německy a vedl s Němci, než jsem přišel, asi debatu, protože hned začal s nimi vyjednávat situaci, jak se dostat domů. Protože jsem tu byl nelegálně, tedy načerno, nemohu se vrátit domů po silnici přes německou celnici. Strýček se s německými důstojníky domluvil, že mě doprovodí ze dvorka jiným směrem, odkud mě nebude vidět hlavně od protějšího statku. V případě, že v poli při přecházení hranic by mě spatřila hlídka, což je nepravděpodobné, dali mě radu, abych neutíkal, ale odvolal se na německé vojáky u strýčka. Že měl strýček velikou pravdu o nebezpečí, do kterého jsem se dostal, se potvrdilo za pár hodin. Na protější straně, kde byla ve statku umístěna další část zajatců a jeden z nich se pokusil o útěk, byl zpozorován a kulka jej zastihla v poli. Byl to francouzský zajatec jménem Julek Goga. Jeden z dalších transportů byl ubytován přes noc v sále nynějšího lidového domu. Tam se také podařilo několika zajatcům utéci skrze záchodové okénko. Našli svobodu v lese.
Ze svých vzpomínek sepsal
Jan Špinler, Horní Dobrouč