Umělecké sklony podle jejích slov prý Ondra naopak vůbec neměl. „Mamka je hudebně nadaná, hrála na příčnou flétnu, děda taky hraje na klarinet a saxofon. A maminka chtěla ze mě i z bráchy mít hudebníky. Mně bylo možná sedm, Ondrovi devět, když nás přihlásila do nějaké hudební výchovy ke známému. Přivedla nás do hudebky, on nás vyzkoušel a prohlásil, že máme hudební hluch. Mamka ale chtěla, aby to u nás nebylo jen o sportu, Ondra měl navíc každou chvíli nějaké zranění, takže se od známých pořídilo piáno a my jsme na něj brnkali. Ale nakonec skončilo jako branka na fotbal. Takže jsme sice hráli Kočka leze dírou, ale když přišli kamarádi, hrál se fotbal," prozradila Petra.
A jak dnes vzpomíná na dobu, kdy měl Ondra vážné zdravotní problémy, které ho na čas upoutaly dokonce i na vozík? „Já jsem byla v té době malá. Bylo mi devět let. Nemůžu říct, že bych si to nepamatovala, nějak jsem to ale nebrala, tu hrůzu. Nedokázala jsem si asi uvědomit, co to je, co se mu děje. Věděla jsem, že je někde v nemocnici, že je v ozdravovně, každý týden jsme za ním s rodiči jezdili do Košumberku. Pak vždycky šel na chvíli domů, když už mohl mít vycházky. On byl vždycky takový menší a já jsem byla sice mladší, ale jakoby velká ségra. A potom, když se z ozdravovny vrátil, tak se pamatuju, že jsme byli u babičky a on byl takový střízlík," říká Petra.
Ale hned připomíná, že byl velký bojovník. „Pořád chtěl v něčem soutěžit, takže jsme třeba u babičky soutěžili se sestřenkou a bratránkem v páce. Já ho ´přepáčila´ a on z toho byl hrozně zklamaný. Ale on vždycky bojoval, moc se snažil. A dokázal se vrátit. Vždycky měl bojovné srdce. To mu zůstalo a dnes se na něho dívá s obdivem celý svět. Zaslouží si to," uzavřela sympatická mladá žena.