Dnes je tomu devětatřicet let od doby, kdy „bratrské armády“ začaly okupovat naši zemi, aby prodloužily životnost zrůdného komunistického režimu. Tanky a za nimi nadlouho lži a bezpáteřnost dorazily i do našeho regionu.

„Jako vysokoškolský student jsem byl 21. srpna 1968 vedoucím dětského tábora u Moravské Třebové, proto je mojí první vzpomínkou obrovská zodpovědnost za 150 dětí a noční přelétávání spousty letadel nad táborem. Pak po odvozu dětí návrat do Žamberka a moje služba u krabice, do níž lidi házeli průkazy členů Svazu československo-sovětského přátelství,“ vzpomíná na tehdejší srpnové dny Miloslav Chvátil, ředitel ústeckého gymnázia.

Dělali si, co chtěli

„Ty emoce plné odporu vůči okupaci mě provázely po celou její dobu. Kvůli tomu, že se to stalo o prázdninách, tak se o tom ve školách moc nemluvilo a v dalších letech jsem se tomu jako učitel vyhýbal, protože jsem lhát nechtěl. Vlastně nemohl, protože to by mi mé svědomí nedovolilo,“ dodává Miloslav Chvátil.

Občané Vysokého Mýta měli zkušenost s okupací umocněnou dlouholetým pobytem sovětských vojsk na území města. „Na okupaci vzpomínám jako na druhý černý okamžik mého života. Pamatuji si na příchod Němců a vím, jaké zděšení to způsobilo v rodinách. Osmašedesátý rok byl pro mě dvojnásobným šokem, protože jsme všichni měli radost, že se v komunistické straně objevili lidi, kteří začínají mít rozum a nejsou to jenom fanatici. Leč tohle byla katastrofa,“ říká Vlastimil Stratílek, první porevoluční místostarosta Vysokého Mýta.

Tragédie to podle něho byla i pro město. „Okupanti si dělali ve městě, co chtěli a jak chtěli. Nejstrašnější bylo, že se říkalo, jak se s nimi přátelíme, přitom ruské ženy vykoupily všechno zboží a naše ženy v obchodech po práci nenašly nic. Byla to doba temna a deska v Jungmannových sadech správně říká, že si město v roce 1990 oddechlo, když jejich poslední voják opustil Vysoké Mýto. Dědictví zničených kasáren město převzalo a zaplaťpámbu si myslím, že Vysoké Mýto je jedno z mála měst, kterým se podařilo prakticky všechno z nich využít. Leckdo už ani neví, co všechno se tady dělo,“ dodává Vlastimil Stratílek.

„Rok 1968 je sice v centru zájmu, ale ne tolik na regionální úrovni. Není ještě tématem pro historiky, nelze provést objektivní historickou analýzu po čtyřiceti letech. Je to téma pro politology, podle mého názoru je to stále ještě více politika než téma historické. Vzpomínky pamětníků je třeba sebrat, zapsat a nechat uležet, hodnotit by je měli v budoucnu až dnešní studenti, Teď je doba sbírat paměti a to je práce pro dokumentaristy,“ prohlásila ústecká historička a vysokoškolská pedagožka Marie Macková.