Irena Kuncová.

Zavzpomínejte, jak a kdy setkávání začala.
Tradice vznikla po roce 1989, kdy se naskytla možnost navázat kontakty s bývalými krajany. Pokračovala v roce 1992, kdy jsme v listopadu otevřeli Středisko česko-německého porozumění.

Kolik Němců, kteří z našeho regionu pocházejí, dodnes do Moravské Třebové jezdí?
Po roce 1989 jezdilo do našeho regionu mnoho Němců, bývalo to několik autobusových zájezdů ročně. S přibývajícím věkem návštěvníků ovšem počet zájezdů ubývá. Kontakty jsou ale vzájemné, takže i návštěvy jsou oboustranné. Pravdou však je, že jezdí spíše menší skupinky krajanů spolu se svými dětmi a vnoučaty.

Zajímají se o dění v regionu? Vrací se na místa, kde žili?
Krajané se o dění v regionu velmi zajímají. Nemalou měrou se podíleli na opravě mnohých památek, kapliček, kostelů a přispívali na obnovu zvonů. Starší generace navštěvuje svá rodiště a místa svého mládí. Často žasneme, co vše o svém rodném domově vědí, někdy daleko více než my, kteří tu žijeme. Ráda naslouchám vyprávění z historie kraje. Zajímají mě osudy osobností, které odtud pocházejí, které jsou známé ve světě a o kterých my nevíme skoro nic. Z našeho kraje pochází mnoho malířů, hudebníků i spisovatelů. Jde o lidi, kteří se tu narodili, jejichž rodiny tady po mnoho generací žily a kteří jako děti, nebo mladí lidé museli svůj kraj vlivem politických událostí opustit.

Ze kterých měst a obcí pocházejí? Kde žijí dnes?
Těžko odpovědět. Hřebečsko, jako jeden z největších bývalých německých jazykových ostrovů, mělo 124 obcí a šest důležitých měst. Odsunutí obyvatelé těchto obcí našli svoje „kmotrovské město" v Göppingenu. Tady mají krajané svůj archiv a muzeum, vydávají Hřebečské noviny, které informují krajany o historii, ale také o současnosti kraje. Skoro každá obec má svého dopisovatele a malou kartotéku rodáků. Když Hřebečský krajanský spolek organizuje zájezd, tak vypíše podmínky a dá možnost všem zájemcům se zúčastnit. Tak se stává, že v zájezdu jsou lidé ze všech končin našeho Hřebečska, ze Zábřežska, Lanškrounska, Třebovska i Svitavska. Tito lidé žijí roztroušeni po celém Německu, ale také v Rakousku, Švýcarsku a jiných státech. V posledních letech jsme tu měli návštěvníky z USA, Brazílie i Austrálie. A věřte, že tato setkání jsou velmi zajímavá.

Jak se vyvíjí přátelství Čechů a Němců?
Podle zpráv jsou vztahy mezi Němci a Čechy, tak jako vztahy mezi SRN a Českou republikou, velmi dobré. Snad nejlepší za celé období. Vzniká mnoho česko-německých partnerských měst, existují partnerské vztahy mezi mnoha institucemi, spolky a také v našem hospodářství je mnoho česko-německé spolupráce. Žijeme dnes ve společné Evropě, můžeme se volně pohybovat a poznávat nové věci a tato volnost nám dává možnost poznávat nové lidi, jejich mentalitu, zvyklosti a způsob života. Umožňuje nám sbírat nové informace z historie i současnosti a utvářet si tak vlastní názor na dění kolem nás.

Kolik přátel z Německa se sjede do Moravské Třebové letos?
V letošním roce nebudeme mít na dny kultury tolik návštěvníků jako vloni. Akce se totiž v letošním roce velmi prolínají. Byli jsme v červnu pozváni do Staufenberku a naše mládež absolvovala v červenci mezinárodní tábor. Setkání partnerských měst bylo opravdu intenzivní. Takže je taková nepsaná dohoda, že velký autobus ze Staufenberku přijede jednou za dva roky a mezitím jen menší delegace. Také krajanský spolek pořádá jednou za dva roky setkání všech krajanů, na kterém jsme letos v Göppingenu nechyběli. Zájezd organizovaný krajanským spolkem je vždy plně obsazen, protože se na něm podílejí lidé ze všech koutů Německa. Letos počítáme s účastí osmi desítek německých a rakouských hostů.

Zajímáte se i o folklor Hřebečska. Dochoval se do dnešní doby a v jaké formě?
Podnět a zájem o folklor Hřebečska nám vlastně dal ředitel zámku ve Strážnici Jan Krist. V roce 1995 jsme založili z řad studentů gymnázia malý taneční soubor. Vlastními silami jsme si ušili hřebečské kroje, vyhledali v archivech popisky tanců a noty a za pomocí manželského páru Sauterových z Marbachu jsme nacvičili první tance. Později nám pomáhal taneční mistr Alois Bílek a pak nácvik převzali již zkušení tanečníci. Soubor pracuje stále, jednou s větším, jednou s menším úspěchem tak jak léta běží. Tancovali jsme v mnoha českých, německých a rakouských městech. Účastnili jsme se několik let Domoviny ve Strážnici, tancovali v pořadu Praha srdce národů, na Jánošíkově dukátu v Rožnově a v letošním roce také na Čermenských slavnostech. Soubor vystupuje na Dnech česko-německé kultury, kde se letos setká se souborem z Berlína. Hřebečský folklor se u nás moc nedochoval. Kroje můžeme vidět v muzeích, v archivech se dají najít podklady, ale v živé podobě jej u nás asi provozuje pouze náš soubor. V Německu je situace jiná, tam je několik tanečních hřebečských souborů a jeden významný pěvecký hřebečský soubor v Göppingenu. Ten se snaží uchovat staré hřebečské písně, což není tak jednoduché, protože písně jsou v nářečí a my tu měli v kraji docela dost odlišná nářečí, třeba i jen přes dvě vesnice.

Mají děti zájem zpívat německé lidové písně?
Je to jako s našimi písněmi, i naše děti málokdy zpívají lidové písně. To přece již není in… Věřím, že se k tomu jednou všichni vrátíme a že se budou lidové písničky opět zpívat – jedno v jakém jazyce.