Zhruba desetitisícové město nedobrovolně hostilo přibližně stejně početnou vojenskou posádku více než dvacet let.  „U Vysokého Mýta se někdy uvádělo, že poměr mezi vojskem a obyvatelstvem byl jedna ku jedné, což by znamenalo 10 000 vojáků. Reálné odhady se pohybují spíš kolem 6 000. Ani tak to soužití v desetitisícovém městě nebylo jednoduché,“ vysvětlil ředitel Regionálního muzea Jiří Junek pro Český rozhlas. Zdejší posádka totiž byla centrem jedné z pěti sovětských pozemních divizí umístěných na území bývalého Československa.

Už 23. ledna 1990 se konala největší demonstrace, jakou město nejspíše pamatuje. „Nejdřív se lidé sešli na náměstí, pak následoval pochod kolem kasárenských objektů až do sídliště, kde bydleli důstojníci se svými rodinami,“ popsal Junek. Demonstrace se zastavila také v dnešní Větrné ulici, kde kromě prohlášení zazněla i národní hymna.

Další centra vojenských divizí

Vedle Vysokého Mýta to byly Milovice, Mladá Boleslav, Bruntál a Zvolen

Nespokojení občané šli mimo jiné před vojenskou komandaturu, kde veliteli předali petici požadující odchod vojsk z města. „A tam jsme tomu plukovníkovi, který tam měl službu, předávali petici, ve které jsme žádali okamžitý odchod sovětských vojsk z Vysokého Mýta. Měl z toho takový strach, že vůbec ani nevylezl ven. Poslal vojáka s bajonetem, který to převzal, a dušoval se, že mu to předá. A šli jsme dál,“ vzpomínal tehdejší mluvčí místní buňky Občanského fóra Bohuslav Fencl.

Právě tato poklidná demonstrace byla široce medializovaná a do města byl následně československou vládou vyslán Michael Kocáb, jenž měl zprostředkovat jednání a pomoci zastupitelstvu s odsunem vojsk. První vojáci tak z města odcházeli už 13. dubna a celý proces skončil už v červnu 1990, tedy o rok dříve, než se předpokládalo. Vysoké Mýto tehdy opouštělo více než 5 000 vojáků. A nejen to. Během třech týdnů se podařilo podepsat také převodní smlouvy na armádní majetek. Mýto tak získalo zhruba 65 hektarů pozemků a na 200 budov.

Michael Kocáb.
Radnice ve Vysokém Mýtě: Stíhejme Zemana za velezradu. Nesmíme mlčky přihlížet

Po odsunu vojsk pak vedení města muselo rozsáhle modernizovat nejen svá pracoviště, ale také veřejný prostor. Podle vzpomínek Bohuslava Fencla bylo jedním z palčivých problému pouhé zřízení telefonní linky, na kterou se mnohdy čekalo i několik měsíců. Jiné technické vybavení se pak jen těžko shánělo a do města nakonec doputovalo až ze vzdáleného Norska. Tam totiž žil Fenclův přítel, jenž po roce 1968 emigroval a na severu Evropy zorganizoval veřejnou sbírku na podporu krajanů v domovině.

Občanské fórum, které tou dobou přebralo vedení města, muselo řešit další neodkladné problémy jako byla například revitalizace opuštěných kasáren a výcvikových prostor. Sověti navíc v místech dnešního autodromu vybudovali úložiště pohonných hmot, kde po celou dobu jejich pobytu ve městě docházelo k masivnímu úniku nafty. Během odchodu Sověti navíc zapuštěné netěsníci nádrže vykopali a nové vedení města, v čele s Bohuslavem Fenclem, řešilo situaci podobnou ropné havárii.

Upomínka na pobyt sovětské okupační armády ve městě se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech. Ta zde byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990.