Představme Zbyška Středu, svižného 89letého občana Rychnova nad Kněžnou (*1919), původem z Hronova - tam jako malý klučina v červenci 1926 oficiálně vítal T. G. Masaryka; odtamtud pak prezident přijel do Rychnova, ale to už je jiná kapitola…
Od pěti let jezdil na lyžích jak v krásných terénech okolí, tak při zájezdech do Pece a Špindlerova Mlýna. To v době, kdy v Krkonoších ve 30. letech minulého století podnikali túry po hřebenech hřebenáči a začalo se loučkařit. Technika jízdy loučkařů, to byly elegantní sjezdy šusem, zakončené kristiánkou, tax〜lem nebo populárním telemarkem. Nové lyže a hlavně vázání se spodním tahem pak zdokonalily techniku jízdy v alpském stylu.

Úvodem – píše se listopad 2008 - prosím o pár slov k začátkům vaší závodnické kariéry…
Jako student v létech 1936 - 40 jsem jezdil za LZK Mladá Boleslav a střední školu jen sjezdové závody. Po studiích jsem pracoval v Praze a jezdil na lyžích za LK Brouk a Babka (Bílá labuť), tehdy velmi populární klub, který angažoval řadu krkonošských mladíků - lyžařská esa Šimůnka, Buďárka, Valeše a Seligra v rámci svých obchodních aktivit.

A pak přišly Orlické hory…
V roce 1944 jsem se oženil a přestěhoval do Skuhrova nad Bělou a i tam díky pochopení Ing. Josefa Porkerta, majitele továrny, jsme měli možnost trénovat sjezd a slalom na krátkém, asi 250 metrů dlouhém lesním průseku s pěti zatáčkami nad plovárnou, tehdy ještě se studentem Jirkou Šlitrem. Mimochodem - Josef Porkert byl jeho strýcem. Po skončení války jsme začínali objevovat sjezdové terény i na Orlických horách, nejprve na stráních kolem Panoramy a později v Zákoutí u hotelu Praha a Alba, kopci Maruši. Tam začaly jezdit malé skupiny vyznavačů sjezdového lyžování z Dobrušky (Vacek, Forejtek), Třebechovic pod Orebem (Milan Bílý), Nového Města nad Metují (Hartman, Kavan), Solnice (Faist, Jetel) a nebývalo nás víc než 20 až 30. Kopec jsme si nejdřív pěkně ušlapali a pak se teprve jezdilo a nahoru šlapalo.

Pohár Orlických hor býval pojem
První sjezdový závod se jel na Maruši v roce 1948 pod názvem „Pohár Orlických hor“ a prvním vítězem se stal Beda Pinkava z Náchoda, ten pohár byl putovní a po třech vítězstvích v letech 1948 - 51 je v mém držení. Další, již velké závody v 50. letech pak pravidelně pořádaly kluby Kožena Třebechovice pod Orebem, Stavostroj Nové Město nad Metují, ale hlavně Sokol Dobruška. Všechny tyto podniky vyžadovaly veliké úsilí pořadatelů při úpravách trati a organizaci - vleky tehdy nebyly a vše se šlapalo pěšky.

Mimochodem: Čím se mazalo?
Sjezdařské vosky, hlavně na převážně vlhký sníh v Orlických horách, byly vzácností. A teď na sebe něco prozradím - vosky na sjezd jsem si vyráběl sám ze směsi parafinu a slévačského grafitového prášku. Na vlhkém sněhu jely znamenitě.

Prý má něco společného ruský kulomet „Maxim“ se sjezdovkou na Říčkách…
Postavením prvního lyžařského vleku a závodní sjezdovky u deštenského hotelu Alba se potvrdila vhodnost terénu pro sjezd i slalom, ale otevřely se i obrovské možnosti rekreačního lyžování na Orlických horách. A k vaší narážce: V roce 1947 jsem prodělával vojenský výcvik v aspirantské škole v Rokytnici v Orlických horách. Ten rok bylo příšerné sucho a horké léto a my jsme tahali ruské kulomety „Maxim“ po horách. Při jednom usilovném pochodu Rokytnice v Orlických horách - Říčky prohlásil člen naší čety na úpatí nynější sjezdovky: „Pánové, tam nahoru už ten krám nevytáhnu, tady postavíme sjezdovku.“ Byl to Ruda Pavel, výborný lyžař z Ústí nad Orlicí, který to také dokázal a založil tak tradici žákovských mistrovství ve sjezdu a slalomu na Orlických horách.

Vy jste původem Hronovák, bydlíte v Rychnově a vaše rodina má cosi společného s hercem „milionářem“ Vladimírem Čechem…
Jeho dědeček stejného jména a příjmení Vladimír Čech - tady ho vidíte na fotografii - se narodil v Rychnově nad Kněžnou, vystudoval zde tkalcovskou školu a odtud přešel do přádelny v Hronově. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou Jeannetou, rozenou Stelzigovou, a přešel s ní jako ředitel textilní továrny do Lodže. Tam se jim narodila dcerka Jarča – vedle na snímku jsem s ní já, manželství se však rozpadlo, Vladimír Čech si vzal za ženu Rusku a první manželka s malou holčičkou se vrátila domů do Hronova. Tam krátce nato zemřela a děvče bylo vychováno v rodině její tety, tedy mé maminky. „Když jí bylo 18 let, objevil se u nás v Hronově nějaký pán, to jsem zrovna odjížděl na študie, a chtěl u nás bydlet, ale tatínek mu řekl, že to nepřichází v úvahu. To byl její nevlastní bratr, otec současného herce Vladimíra Čecha,“ dodal.

JOSEF KRÁM