Kvalitní program zajistili nejen řemeslníci, z nichž mnozí na místě předváděli svůj um, pobavily i doprovodné ukázky a další program, který nadchl všechny věkové kategorie.

Přísný výběr

Majitel muzea Pavel Tacl Orlickému deníku potvrdil, že řemeslníky pečlivě vybírá. „Od každého požadujeme nejen vyplněnou přihlášku, ale i fotografie stánku a zboží. Musí potvrdit, že používají dobový oděv a stánek a že zboží je jejich vlastní výroby. Leč bohužel, jak to u nás bývá, někteří lidé neříkají pravdu. Ty, co nás vypečou, příští rok odmítneme," prozradil Pavel Tacl. Mezi novinkami, které návštěvníkům letos nabídl, bylo rozšíření akce na louku pod sýpkou, odkud pokračovali až k jeskyni, kde se u kovadlin činili čerti.
„Pan Tacl má tuto akci perfektně promyšlenou, každý rok je tady něco nového, na co oko s potěšením pohlédne," nešetřil chválou krajský radní zodpovědný za cestovní ruch Miroslav Stejskal, který se domnívá, že tato akce má rozhodně potenciál přilákat do kraje návštěvníky.
Mezi zhruba 120 řemeslníky bylo 15 nováčků, dva dokonce až z Polska.
Protože otec Pavla Tacla byl mlynář, má majitel úspěšného muzea nejblíž k tomuto řemeslu. Na dvoře muzea proto nechyběli pekaři, ale i historická mlátička obilí poháněná stabilním motorem nebo ukázky mlácení obilí cepy.
Pozornost ale lákala i další řemesla. Na replice valašského kolovratu ze 16. století předla ovčí vlnu Květa Gabesamová z Pardubic. Aby mohla tkát své výrobky, jednoho dne si řekla, že si i sama upřede. „Materiál se shání velmi snadno, výkupní cena je bohužel tak nízká, že to nikdo nikam nevozí, kompostuje se to, pálí nebo vyhazuje, což mi přijde strašná škoda. Kdybych měla podmínky pro ovce, vlnu bych zpracovávala, i když práce s tím je. Špinavý kožuch se musí vyprat, vyčistit a vyčesat. Vlastní předení už je třešinka na dortu," svěřila se původem zahradní architektka, která kromě krajky ovládá snad všechny textilní techniky.

Dílny pro děti

Ze Svratouchu na Vysočině přivezl voňavé dřevěné hračky i kuchyňské náčiní František Sádovský. Jeho cesta k soustružení dřeva vedla od spravování aut a zemědělských strojů. „Moje sestra byla Bukáčková, což je známé hračkářské jméno, často jsem k nim jezdil a zakoukal jsem se do dřeva," zavzpomínal řemeslník, u kterého si děti mohly vyzkoušet výrobu dřevěné káči. Řemeslnických dílen byla v Letohradu celá řada, děti zaujala i historická školní třída nebo replika starého kolotoče.
K dobré pohodě přispělo krásné počasí, hudební doprovod, různé staročeské dobroty i písničky flašinetáře Františka Šťastného, který by prý kvůli flašinetu i vraždil. „Jednou ráno jsem se probudil s myšlenkou pořídit si flašinet. Začal jsem shánět po burzách a sběratelích. Zadlužil jsem se na všech stranách a flašinet jsem si přivezl, od té doby na něj nedám dopustit," řekl o svém koníčku hudebník z Hradce Králové.