Výborného ochotnického divadelníka Vláďu Lorence odvál čas kamsi do Janských Lázní, František Bečka je dnes uměleckým kovářem a „osciluje“ mezi Ústím, kde bydlí, a Českou Třebovou, kde stojí jeho kovárna.
„Listopad roku osmdesát devět byl pro mě obrovsky hektickou dobou. Člověk nemohl stát mimo, a tak jsem byl dokonce několik dní předsedou stávkového výboru v ústecké textilce Perla 01. Byl jsem chvíli málem ten nejvyšší, ale dokázal jsem to brát s humorem. Tehdy jsem měl velkou zásobu jablek, protože se opravdu urodilo, nosil jsem je do práce a rozdával je kamarádům se slovy ´moc chutná, pánové´. Lidé byli tehdy opravdu spolu, věděli, že bude svoboda, pořád se něco dělalo, lepily se plakáty, s Vláďou Lorencem jsme chodili po různých mítincích a zpívali Masarykovy písničky,“ vzpomíná František Bečka.



Revoluce znamenala v jeho životě zásadní zlom. „V Perle 01 jsem pracoval od roku 1974. Byl jsem předák údržby a ta práce mě vždycky bavila. Dodnes mám rád staré stroje a těch bylo v Perle opravdu dost. Byl jsem vyučený nástrojař, ovšem dělal jsem i klempíře, kováře, svářeče, zámečničinu a další řemesla. Pracoval jsem na haváriích, posílali mě i do ostatních závodů tehdejší Perly. Ale přesto jsem v roce devadesát dal výpověď a šel na volnou nohu. Revoluce byla určitě tím impulsem, kdyby nebyla, možná bych byl v Perle dodnes,“ říká František Bečka.


To rozhodnutí v něm zrálo dlouho. Jako malý českotřebovský školák chodil často do kovárny Theodora Faita a jeho práce ho doslova fascinovala. „Už tehdy jsem si říkal, že až budu velký, budu kovářem. S tou myšlenkou jsem si pohrával i po vyučení nástrojařem a v dalších letech práce. Bylo to ve mně. V roce 1985 jsem koupil na českotřebovské Lhotce hospodářské stavení s obrovským chlévem a stodolou a začal v něm budovat kovárnu. Sháněl jsem nářadí a ostatní vybavení po jiných kovárnách a šrotištích a už v osmdesátém devátém jsem měl svou kovárnu perfektně vybavenou. A tak jsem do toho prostě šel a začal jsem dělat uměleckou kovařinu. Je pravda, že první dva roky byly tvrdé. Bylo to o přežití a bral jsem doslova každou práci. Ale stálo za to vydržet,“ vypráví o svém životním rozhodnutí František Bečka.

A kdy přišel obrat k lepšímu? „Bylo to v momentě, kdy jsem byl osloven, abych vykoval Krista na kříži pro jednu z kaplí křížové cesty na Andrlův chlum, která byla v devadesátých letech celá rekonstruována. Ta práce byla krásná a myslím si, že jsem si na ní, jak se říká, vysloužil ´ostruhy´. A najednou se začalo vědět, že tu je nějaký František Bečka, že asi něco umí. Zájem o moji práci rostl a víc jsem si asi nemohl přát,“ svěřuje se umělecký kovář.
Jeho díla znají lidé nejen v naší republice. Řada jich je dnes i v zahraničí: v Anglii, Itálii, Turecku nebo ve Spojených státech. Dodnes pracuje na replikách starých zbraní pro muzeum ve Stuttgartu. Za připomenutí určitě stojí i některé jeho práce z poslední doby v regionu: Lipová fontána v Ústí, sluneční hodiny v Řetové, Poustevník František na staré kašně ve Vraclavi, výzdoba v současné době rekonstruované Horákovy kaple u Dobrouče. Je autorem kovaných poct některým významným osobnostem: mj. dvojici Voskovec a Werich, Karlu Krylovi, Jaroslavu Ježkovi, Janu Kašparovi…
Dnes František Bečka navíc učí další pokračovatele svého řemesla. „Mám už osmého tovaryše, jezdí ke mně na praxi ze školy v Rybitví. Někteří z těch kluků jsou bezvadní. Učím je k obrazu svému a mám z nich hodně dobrý pocit,“ říká.

„Dnes nelituji snad vůbec ničeho, jsem šťastný ze své práce i života. Vedle umělecké kovařiny mám čas na muziku, se skvělými spoluhráči hraji ve Swing Barell Bandu, mohu se věnovat malování a fotografování. Mám radost ze své dcery, mám hodnou partnerku“ vyznává se František Bečka.
„Samozřejmě asi všechno není dnes ideální. Osobně jsem byl velký Perlák. Perla mi dala opravdu hodně, mohl jsem se učit od starých řemeslníků. Rád na to vzpomínám, nechal jsem tam kus svého srdce. Když ale dnes jdu kolem budovy Perly a uvědomím si, že tenhle podnik, který měl před revolucí hodně přes pět tisíc zaměstnanců, už neexistuje, padá na mě tíseň. Pak si uvědomím, jaké mám vlastně štěstí, že mohu dělat to, co dělám a že mám zakázky… No, a taky asi měli lidi tehdy k sobě blíž. Za doby totality jsem měl moře kamarádů, scházeli jsme se, dělali různé blbosti, hráli jsme americkou muziku s Ponny Expresem, dělali tajné výstavy. Tehdy byly zákazy, které nás možná víc stmelovaly. Mám pocit, že lidi na sebe dnes nemají tolik času. Snaží se vydělávat, což má samozřejmě logiku, ale peníze asi nemohou nahradit všechno. Někdy se mi zdá, že žiju ve vzduchoprázdnu. A to je mi líto,“ uzavírá otevřeně umělecký kovář.