Vedle Lukáše Nováka, který přesídlil z Ústí nad Orlicí a od jara slouží u HZS v Praze, i jeho pražský kolega Zdeněk Koutník, který má rodinu v Lanškrouně. Startovat budou v disciplínách TFA, v překladu Nejtvrdší hasič přežije. Závodníci si při nich sáhnou na dno svých sil, protože přemísťují stokilogramovou figurínu nebo táhnou těžké kanystry na cvičnou věž. „Bonbonkem" je pak vytrvalostní běh do schodů, podle místních podmínek závodníci zdolávají v kompletním zásahovém obleku včetně dýchacího přístroje pětadvacet až osmdesát pater budovy.

Lanškrouňák Zdeněk Koutník, který pracuje u HZS hlavního města Prahy v pozici velitele družstva, nasbíral na mezinárodních hasičských soutěžích už řadu ocenění.
Na svém kontě má například zlato ze soutěže týmů na světových policejních a hasičských hrách v Liverpoolu a ve Vancouveru, v TFA druhé místo z Mezinárodního mistrovství Maďarska nebo stříbro z Mistrovství ČR v Olomouci. Zúčastňuje se i dalších sportovních klání, je například mistrem Evropy v olympijském triatlonu nebo mistrem České republiky ve sprint triatlonu.
Na tiskové konferenci lanškrounské radnice se Zdeněk Koutník svěřil, které disciplíny mu z TFA nejvíce „sedí" a také jak jsou na tom čeští profesionální hasiči ve srovnání s těmi zahraničními.

Pracujete v Praze, jaký vztah máte k Lanškrounu?
Pocházím z Pelhřimova, ale do Lanškrouna jsem se dostal v patnácti letech jako cyklista, když zde fungovalo středisko vrcholového sportu. Našel jsem si tu přítelkyni, nyní ženu. Pendluji mezi Lanškrounem, Pelhřimovem a Prahou.

Musíte být ve vynikající fyzické kondici, jak se na takovou soutěž vlastně trénuje?
Těžce. Trénuji, kdy to jde. Člověk má přece jen na prvním místě rodinu, děti, práci, snažím se to skloubit všechno dohromady, a pokud to jde, trénovat dvě, tři hodiny denně.

Který závod, kterého jste se kdy zúčastnil, byl nejtěžší? Jsou to ty v TFA?
Sportuju celý život, takže mohu porovnávat. Zúčastnil jsem se i velmi náročných triatlonových závodů a když porovnávám vyčerpanost, dá se to srovnat. Byť ten náš závod trvá, dejme tomu, deset, patnáct minut, co do náročnosti to cítím stejně. Třeba na světových hasičských hrách v korejském Daegu byla jako čtvrtá disciplína závod do devadesátého patra. V plné zbroji. To už je hodně náročné.

Jsou hasičské závody v zahraničí stejné jako u nás, nebo se v něčem liší?
Byly trochu jiné, dříve se neběhaly v plné zbroji. Češi měli potřebu si je udělat těžší a náročnější, aby to vypadalo jako reálný nácvik na zásah, a tak se startovalo v kompletním zásahovém obleku. Kam jsme přijeli, tam jsme vyhráli, takže si asi řekli, že na tom něco je, a převzali to po nás i na světových hrách… Stejně ale vyhráváme (smích).

Jsou světové hry přitažlivé pro diváky, sledují je zahraniční média?
V tomto směru mě trochu zklamaly světové policejní a hasičské hry v New Yorku, kde jsem deset let po teroristickém útoku na dvojčata čekal větší mediální prezentaci. Ale třeba ve Vancouveru byla obrovská. Závodem žilo celé město, šoty a rozhovory běžely v hlavních vysílacích časech.

Máte z New Yorku nějaké zajímavé zážitky?
Ty jsou zkreslené tím, že v době, ve které jsme tam byli, řádil hurikán Katrina. To hry poznamenalo, muselo se improvizovat a jezdit na zásahy, takže byl ve všem tak trochu „hokej".

Závod TFA se skládá ze čtyř silových a jedné vytrvalostní disciplíny. Které jsou ty vaše, co vám „sedí"?
Těším se na ty silové, běh je pro mě i při mé váze tak trošku utrpení. Jako člen štafety jsem nasazovaný právě na silové disciplíny.

Když srovnáte profesionální zásahové jednotky u nás a ve světě, jak z toho srovnání Češi vycházejí?
V roce 2005 jsem odjel na roční stáž do Austrálie, kde jsem studoval, a pak se přesunul na Nový Zéland, kde jsem sloužil na stanici v Aucklandu. S místními hasiči jsem absolvoval všechno, testy i výcvik. Učili mě například, jak se nastupuje a vystupuje z auta, při výjezdu jsem dostal sluchátka, abych si nepoškodil sluch. Kdybych u nás někomu řekl, ať si vezme chrániče sluchu, koukal by na mě jako na blázna. I po této zkušenosti musím říct, že naši hasiči patří k absolutní špičce.