„Jedeme z Plzně, kde jsme byli na přirozeném úmrtí, pán měl rakovinu,“ říká mi dlouholetá bývalá obvodní lékařka a poté pracovnice sociálního lékařství Tydlitátová, která už je deset let v důchodu a naprostou většinu této doby pracuje jako koroner. Víc si toho říci nestihneme. Z domku vychází dcera zesnulé, která již na vůz s nápisem KORONER čeká. „Pozor na schodech, hodně to klouže, držte se zábradlí,“ varuje nás a souhlasí s tím, že dovnitř mohu jít i já coby novinář dokumentující práci koronerů. „Psa jsem zavřela, maminka je vedle v pokoji,“ říká.

Lékařka se jí vyptává na choroby, jimiž její 95letá matka trpěla, a obhlíží tělo. „Pitvu nařizovat nebudeme,“ rozhoduje nakonec.

Začíná potřebné papírování, přičemž pozůstalá dostává praktické rady, např. jak se nyní zachovat ohledně příspěvků od státu, jež její maminka dostávala, či co předat pohřební službě. „Dáte mi na nějakou číslo?“ ptá se seniorka. „To my ze zákona nesmíme, nezlobte se,“ odmítají doporučovat někoho konkrétního pracovnice 1. Koronerské, která působí na většině území republiky včetně Plzeňského kraje.

„Nikdo nevolá, takže teď pojedeme do Plzně, kde budeme čekat na telefon,“ vysvětluje mi poté, co dům opustíme, Strnádková. Ta dělá řidičku u 1. Koronerské už čtyři roky. Těla samozřejmě neohledává, ale je k ruce lékařům, kteří slouží. Pomáhá jim zesnulé obracet či např. rozstříhává jejich oděv, je-li to nutné kvůli obhlídce těla, a asistuje i u vyplňování dokumentace. A především koronery převáží od případu k případu, což dá občas pořádně zabrat.

„Někdy je to hodně náročné, taky se mi stalo, že jsem sedla do auta v šest ráno a vylezla z něj druhý den v půl čtvrté ráno. Byl to jeden případ za druhým, mezitím přejezdy, někdy i stokilometrové. Jsou opravdu dny, kdy se nestíháme ani najíst,“ popisuje. „Co najíst, někdy se nestíháme ani vyčurat,“ doplňuje s úsměvem Tydlitátová.

close Posádka 1. Koronerské ve složení lékařka Dagmar Tydlitátová (bez čepice) a řidička Jitka Strnádková. info Zdroj: Deník/Milan Kilián zoom_in Posádka 1. Koronerské ve složení lékařka Dagmar Tydlitátová (bez čepice) a řidička Jitka Strnádková

Dnes to ale tak žhavé rozhodně není. Z hlediska reportáže by byla samozřejmě nejlepší co nejakčnější služba plná výjezdů, mezi nimiž by nechyběl třeba mord, ale chvíle klidu má zase tu výhodu, že je čas si popovídat o práci koronerů a vyptat se na to nejzajímavější. První otázka je jasná – kam všude musejí posádky vyjíždět?

„Koroner má na starosti všechny případy, kdy lidé zemřou mimo zdravotnická zařízení, která mají vlastního lékaře. Jde tedy o domácí úmrtí, dopravní nehody, násilné smrti, sebevraždy, úmrtí v přírodě a podobně,“ vysvětluje lékařka s tím, že pokud někdo zemře doma, volá rodina většinou zdravotnickou záchrannou službu a ta to následně oznámí na 1. Koronerskou. Její dispečink předá informace příslušné posádce, která má službu, a ta vyjíždí do terénu.

„V případech, kdy jde např. o sebevraždu, dopravní nehodu nebo třeba tzv. smrt beze svědků, to znamená, když někdo zemře doma sám, informuje záchranná služba kromě nás i policii, jež také vyjíždí na místo,“ popisuje Tydlitátová.

Odhalila vraždu

Když je smrt přirozená a není žádné podezření, zemřelí se nepitvají. „V případech, že nemůže určit příčinu smrti, nařizuje koroner zdravotní pitvu. Např. když je to náhlé úmrtí. Někdo padne na ulici a nebylo mu předtím nic. V rodinách se zdravotní pitva nařizuje většinou u mladých lidí, u nečekaných úmrtí, prostě podle situace,“ konstatuje Tydlitátová a dodává: „Soudní pitvy nařizuje policie, protože ten, kdo ji nařídí, ji musí zaplatit, a jde o částku v řádech desetitisíců korun. Nařizují se v případech násilných úmrtí, dopravních nehod a podobně. Třeba včera jsme měly případ, že zemřelý ležel v bytě tak dlouho, že ho nebylo možno identifikovat, neboť obličej byl rozložený. Takže v tomto případě byla nařízena soudní pitva.“

Přiznává, že zvláště v případě, kdy pitvu vůbec nenařídí, na sebe bere koroner velkou zodpovědnost. Pokud by přehlédl násilnou smrt, v podstatě by pomohl vrahovi uniknout spravedlnosti. „Toho jsme si samozřejmě vědomi. V této souvislosti si vzpomínám na případ, kdy jsem jednu vraždu pomohla odhalit. Je to už šest sedm let, šlo o novorozeně v Tachově, jemuž matka šlápla na hlavu,“ vzpomíná žena, která sloužila několik let jako koroner spolu s manželem a v této činnosti pokračuje i po jeho smrti. Odhaduje, že coby koronerce jí rukama prošlo čtyři až pět tisíc mrtvých.

Čas běží a telefon stále nezvoní. „No jo, my jsme takové holky na telefon, akorát když nám zavolají, nebereme si erotické prádélko, ale teplé prádlo, pevnou obuv a gumové rukavice,“ směje se zkušená lékařka, která stejně jako řidička Strnádková potvrzuje známé pravidlo, že když někdo dělá takto smutnou práci, mívá smysl pro humor.

Obě ale zvážní, když se zeptám, co je v jejich práci nejhorší. „Mrtvé děti. Sice se snažím nenosit si práci domů, ale tyto případy se z hlavy těžko dostávají. Nikdy nezapomenu třeba na úmrtí novorozence v Plzni, který byl utýraný hlady, měl po těle modřiny… Obdobné je to s bouračkami, zejména když jde o mladé lidi,“ má jasno Strnádková.

close Posádka 1. Koronerské ve složení lékařka Dagmar Tydlitátová (bez čepice) a řidička Jitka Strnádková. info Zdroj: Deník/Milan Kilián zoom_in Posádka 1. Koronerské ve složení lékařka Dagmar Tydlitátová (bez čepice) a řidička Jitka Strnádková

„Souhlasím, nejhorší jsou opravdu mrtvé děti. Ale mám-li zavzpomínati na něco jiného, vybavuji si jeden mimořádný případ, kdy jsem prožila opravdu hodně emocí. Je to odhadem sedm osm let, co nám zavolali, že našli zemřelého v prostoru bývalých kasáren u Přeštic. Na silnici tam na nás čekali policisté, ale v lese se nám ztratili. Do částečně zbořeného areálu jsme tak dorazili s manželem sami. Zastavili jsme, rozhlíželi se a najednou z mlází začali vylézat dvoumetroví chlapi, celí v černém, s noži, samopaly, v kuklách, vidět jim byly jen oči. Opravdu nás vyděsili, ale jen do chvíle, než jsme zjistili, že to jsou policejní potápěči, které známe a kteří si tam hrají na válku. Takže jsme se zasmáli, jenže za chvíli jsme došli k mrtvému. Šlo o bezdomovce, který tam přebýval a který měl asi dvacet psů. A ti hlavu, ruce a některé další části těla sežrali. Vydrželo jen to, co bylo skryto pod oblečením. Takže na tohle se také nedá zapomenout,“ vybavuje si i po letech nepříjemný zážitek Tydlitátová.

Se Strnádkovou se také shoduje, že velmi náročné, psychicky i fyzicky, pro ně bylo období pandemie covid-19. „Já jako důchodkyně sloužím většinou ranní, kdy jsou kolegové lékaři v práci, oni pak mají odpolední a noční. A jen během těch ranních směn jsem při covid-19 měla za jediný měsíc 156 zemřelých. Tehdy se dělaly čárky hráběmi. Vybavuji si, že jsme jeden den přijely do jednoho ze zařízení a mezi dveřmi nás vítal pán, byl samá srandička. A druhý den jsme ho jely ohledávat. To bylo opravdu depresivní,“ vzpomíná.

Jako v detektivce? To ani náhodou

Naopak se rozesměje, když se zeptám, nakolik se realita jejich práce blíží tomu, co vídáme v detektivkách, kdy koroner mrtvolu prozkoumá a pak řekne, že dotyčný zemřel nejspíše v úterý kolem půl čtvrté odpoledne a příčinou smrti byl úder do zátylku, pravděpodobně paličkou na maso.

„Když jde o vraždu, rozhodně to není jako v seriálu, jako třeba teď v Poldovi, že jde koroner první, všechno ohmatá… Kdepak. Policisté si napřed vše nafotí, zdokumentují, vezmou vzorky, stěry, prostě vše, co je potřeba, a pak teprve nás tam pustí. A když je to třeba jako nedávný případ s uříznutou hlavou v Plzni, volají si na místo ještě soudního lékaře, aby měli vše komplet. Tam my jsme v podstatě jen vyplnily papíry, protože bez papírů pohřební služby tělo neodvezou,“ přiznává Tydlitátová.

Protože služba se chýlí ke konci a telefon stále mlčí, takže nemohu vidět další výjezd v praxi, ptám se ještě, jak se k nim chovají lidé, když k nim domů přijedou ohledávat mrtvého. Obě se shodují, že až na výjimky hezky, agresivita je zcela výjimečná. „Nejsložitější to je při úmrtích v rodinách u vietnamské komunity či u Romů. Tam to je vždy dramatické. Romové navíc odmítají pitvy,“ líčí Tydlitátová.

I když se koroneři někdy musí přesunovat na poměrně velkou vzdálenost a zejména u nehod na exponovaných místech je třeba, aby tam byli co nejdříve, aby se mohlo tělo odvézt a komunikace uvolnit, žádné dopravní výjimky na rozdíl od policie či záchranky nemají. „My nesmíme jezdit rychleji, než je povoleno, musíme dodržovat všechny předpisy. Pouze nám policie může dovolit stát na místě, kde by to jinak bylo zakázáno, nebo nás třeba protáhnou okolo kolony na místo nehody,“ vysvětluje Strnádková.

Jen jeden výjezd

Už je tu ale odpoledne, a tak se s dvojicí loučím a Tydlitátová předává pomyslné koronerské žezlo dalšímu lékaři, zatímco Strnádková má službu až do rána. Za volant ale usedne jen jednou. „Vyjížděli jsme v Plzni, k očekávanému úmrtí staršího člověka. Tak klidnou službu dlouho nepamatuji,“ bilancuje druhý den po šesté ráno Strnádková.