Snad každý z nás jednou v životě zatoužil navštívit nějakou vzdálenou zemi. Pro nás, zdravé lidi, je to úplně jednoduché. Můžeme si koupit letenku, jízdenku na vlak, nasednout do auta nebo si jen tak vzít batůžek a vyrazit. Člověk, který je upoután na invalidní vozík, musí při tom řešit spousty překážek. Ale nic není nemožné a když má za sebou rodinu, která ho miluje a snaží se mu splnit jeho sny, je i život pak o něco lehčí, bohatší a veselejší.
A tak se rodina Márových, se svojí nezdolnou vůlí a odhodláním, stala příkladem pro spousty rodin, které svůj aktivní život díky vážným nemocem již vzdaly. Jiří Mára se již několikrát účastnil besedy v Mokrém.

Jiří Mára vystudoval vysokou školu ekonomickou a 15 let pracoval v Komerční bance. Svoji práci měl rád, ale rodinná situace a nemoc syna Jirky ho donutila ukončit pracovní poměr a získat tak více času na svoji rodinu. Svoji první cestu podnikl v roce 2004 na Nový Zéland, kde strávil tři měsíce studiem angličtiny. Žil přímo v novozélandské rodině, a měl tak možnost poznat domorodý životní styl. O rok později, v roce 2005, vydal o této cestě svoji první knihu s názvem Nový Zéland – země protinožců. Není to klasický cestopis, ale je to kniha plná cestovatelských zážitků, exotických receptů a pohledu na všední i nevšední život novozélandských rodin. V knize najdeme spoustu barevných fotografií. Jedná se o unikátní snímky rostlin a zvířat žijících pouze v této zemi. Psaní knihy v něm opět vyvolalo spousty vzpomínek, rozvířilo touhu se do této země opět vydat. Je to jako když nahlédnete pod tajemnou pokličku a snažíte se uvidět až na dno, někam dál. Dál poznávat zemi, která je na druhé straně naší polokoule, zemi plnou duševní pohody, krásné přírody a zvláštních tradic.

Kniha byla velmi úspěšná, jejím prodejem se podařilo získat pro syna Jirku finanční prostředky na drahý rehabilitační přístroj, který mu slouží ke každodennímu cvičení. A snad i díky tomu se mohli spolu na přelomu roku 2006 a 2007 na Nový Zéland vrátit. Společně procestovali oba největší ostrovy a prožili v zemi Pána prstenů nádherných šest týdnů. Cílem této cesty bylo dokázat, že zemi na konci světa se dá projet i s invalidním vozíkem. Jirka se tak stal prvním českým vozíčkářem, který procestoval nejvzdálenější zemi na světě - Nový Zéland.

Celkem spolu naletěli přes 40 tisíc kilometrů letadlem na Nový Zéland a zpět a 10 tisíc kilometrů autem, lodí, vlakem, autobusem, motorovým člunem či pěšky a na vozíku po obou ostrovech Nového Zélandu. Jak se dá shrnout do tří vět taková cesta? Na to odpovídá Jiří Mára takto: „Viděli jsme mnoho nádherných přírodních scenérií i cizokrajných měst, ale co hlavně, svého syna jsem nikdy v životě neviděl šťastnějšího. V jeho životním osudu je to pro nás pro všechny, kteří mu to přejí, obrovské vítězství a krásný pocit. Pevně věřím, že právě vy tento pocit sdílíte společně s námi“.

S úmyslem dodat motivaci lidem se zdravotním hendikepem a optimistickým způsobem je podpořit v jejich boji za naplnění vlastního snu vyšel druhý díl knihy s názvem Nový Zéland návrat k protinožcům a nově také DVD Nový Zéland - Severní ostrov a Nový Zéland - Jižní ostrov.

O rok později, v roce 2008, následovala další expedice, tentokrát do Jižní Ameriky, kam s sebou vzali také maminku Alenu Márovou. A tak co se všichni ve škole v Ekvádoru prokousávali do té doby neznámou španělštinou a současně poznávali tuto nádhernou zemi, dcera Monika zůstala doma a zajišťovala spojení s rodinou. Nezapomenutelným zážitkem pro ně byl určitě pobyt v amazonské džungli, seznámení s pralesními indiány a také pozorování ojedinělých zvířat tajuplných Galapág. Z této cesty vznikla kniha Na vozíku na rovníku a nový dokumentární film Hola Ekvádor a Galapágy.

Další cesta vedla do Asie, do Japonska (2009), kam se vypravila již celá rodina. Důležitou roli ve výběru hrál i rodinný japonský přítel Kai, který pomáhal s ubytováním, jako průvodce a tlumočník. Díky jeho znalostem bylo možné dokonale poznat japonskou kuchyni, obléknout si kimono, navštívit rjókany s termálními prameny a poznat krásu i zvláštnost místní přírody i velkoměst.

Výlet byl neskutečně pestrý. Zážitkem bylo prožít spoustu dní přímo v místní rodině a poznat tak jejich způsob života, cestovat na vlastní pěst, což je obzvlášť v Japonsku dobrodružství samo o sobě. Těžko označit nejkrásnější zážitek, ale rozhodně nezapomenutelná byla návštěva osmi pekel v Beppu, pohled na majestátní Fudži, poznávání obrovských měst, zápasy sumo, koupající se opice a samozřejmě všechny japonské chrámy a zahrady. V Japonsku byl úžasný každý den. Z nádherné cesty po Honšú, Kjúšú a Šikoku vznikla cestopisná kniha Japonskem s otevřenou pusou i filmový dokument Japonsko - v zemi pramenů a zahrad.

Márovi nezapomněli ani na Evropu, která také skrývá celou řadu exotických míst. Další cesta se uskutečnila v roce 2010, přesněji severská cesta přes Dánsko a Faerské ostrovy na tajuplný Island a na skok do Grónska. Dokumentaristickým výsledkem expedice se stal nový film Kde se zlobí sopky a telí ledovce a v pořadí pátá kniha Ve stopách Vikingů.

Zatím poslední cestou Márových byla výprava na černý kontinent, do Afriky, odkud se zcela nedávno vrátili a již dnes co nejrychleji chystají pro své příznivce, čtenáře i posluchače, zpracovat veškerý materiál z cesty. Zážitků bylo opět nepočítaně, nadšení nebralo konce. Na své cestě ujeli 8500 km, viděli mnoho zvířat, písečné duny, vodopády, navštívili místní vesnici. Největší zážitky? Těžko vybírat, ale třeba když Jirku obstoupili chudé ženy z kmene Himbů (to jsou ty nahaté dámy, které se celý život nemyjí a jsou napatlané hlínou od hlavy až k patě) a každá mu dala malinký dárek jako úctu k jeho statečnému cestování. To bylo velmi dojemné a vhánělo slzy do očí.

Nezapomenutelným zážitkem bylo setkání se skupinou asi 70 slonů na sloní stezce, kteří se vraceli od řeky a procházeli těsně kolem auta. Sto tisíc lachtanů v zátoce v Namibii byl zážitek spíše smradlavý, ale parádní. Let nad písečnými dunami nebo Viktoriinými vodopády všechny uchvátil. Pro Jirku to byla nejlepší cesta a byl opět absolutně šťastný. A to byl ten největší dar pro celou rodinu Márových…..

Paradoxně hendikep Jirky Máry mladšího stmelilo celou rodinu dohromady, stal z nich opravdový tým, který jde za snem svého syna jako jeden muž. V současné době uskutečňují po celé republice poučné i veselé cestovatelské přednášky, píší knihy, točí filmy a pomáhají tak dalším lidem s podobným osudem.

Všichni sníme. Každý člověk má nějaký ten svůj sen. Málokdo jej však dokáže naplnit. Sny se neplní jen tak, samy. Popravdě, je to velká dřina, sebezapření, odhodlání, silné vůle a trpělivosti. Ale když člověk plní sny někomu, na kom mu záleží a koho miluje, všechna ta dřina jde stranou, je zapomenuta.

Jirka Mára se tak stal prvním českým vozíčkářem, který navštívil všechny obydlené světadíly. Dokázat něco takového s nemocí zvanou progresivní svalová dystrofie té nejhorší formy, kdy prakticky nepohnete jedinou částí svého těla, je určitě skvělým příkladem i povzbuzením pro mnoho zdravotně postižených.....

A čeho si nejvíce váží sami Márovi? „Nezačali jsme cestovat kvůli diplomům, ale kvůli synovi. Jirka naše cesty sám připravuje a aktivně pomáhá při tvorbě knih, filmových dokumentů i přípravě besed. Cestování se stalo naším smyslem života, jako rodina držíme při sobě a nemáme čas myslet na tu hroznou nemoc. Vážíme si každého ocenění od lidí, kteří nám napíší nebo zavolají a drží nám pěsti. Jsme moc rádi, když se knihy a filmy na DVD našim příznivcům líbí, dělá nám dobře spokojenost návštěvníků našich besed. Jen díky tomu můžeme cestovat. Finance na naše cesty získáváme výhradně prodejem knih, DVD a pořádáním besed, občas se najde menší sponzor nebo dárce.“

Popřejme tedy Márovým, aby měli dost sil plnit sny svého syna a aby mohli svými zážitky potěšit i nás, kteří nemáme tu odvahu se sami na cesty vydat.

Dagmar Honsnejmanová