Ačkoli Slavnost na Růžovém paloučku zřejmě zaznamenala teplotní rekord, nenechaly si ji ujít stovky lidí. V areálu, kterému dominuje památník českým bratřím a vzácné francouzské růže, hledali návštěvníci stín pod mohutnými stromy. Pečuje o něj Spolek přátel Růžového paloučku, který byl založen už v roce 1903.
Cíl ekumenických slavností představil předseda spolku Jaroslav Kroulík z Hrušové: „Chceme, aby Slavnosti na Růžovém paloučku lidi spojovaly, ne rozdělovaly, aby se církve netříštily. Máme jednu víru, a o tom by to mělo být." Jeho slova potvrzuje fakt, že u řečnického pultíku se představitelé církví střídají. Letos to byl biskup církve československé husitské a rodák z nedalekého Nedošína Pavel Pechanec. Druhou osobnost spolek vždy vybírá ze světa vědy. Na doporučení Jiřího Grygara, který by měl na paloučku promluvit příští rok, byl loni pozván profesor František Šmahel a letos profesorka Helena Illnerová.
Bývalá předsedkyně Akademie věd zavzpomínala, že Růžový palouček už dříve navštívila na kolech s vnuky a poté znovu s přáteli. „Vážím si toho, že jste po roce 89 obnovili tradici shromáždění na Růžovém paloučku. Jsem přesvědčena, že naši budoucnost musíme stavět na všem dobrém, co budovali naši předkové na ušlechtilých ideálech a věrnosti těmto ideálům," uvedla Helena Illnerová v úvodu svého projevu.

Mučedníci svědomí: Hus i Horáková

Slavnost na Růžovém paloučku 2015Jsem přesvědčena, že naši budoucnost musíme stavět na všem dobrém, co budovali naši předkové na ušlechtilých ideálech a věrnosti těmto ideálům. Letos si připomínáme výročí, která nás k uvědomění této časti naší minulosti přímo vybízejí. 6. července uběhne 600 let od mučednické smrti Mistra Jana Husa na hranici v Kostnici. Byl upálen po rozsudku církevního koncilu tehdejší katolické církve jako kacíř, přestože se on sám považoval za pravověrného křesťana. Chtěl očistit víru v boha, uvést ji do souladu s životem v původní křesťanské společnosti, toužil zbavit církev i tehdejší společnost všech nemravů. Vyzýval společenské stavy k ušlechtilosti, mravní pokoře, vzájemnému porozumění. Kladl výše princip mravní bezúhonnosti lidského myšlení nad slepou poslušnost, byť i poslušnost k církvi. Aby mohl přistoupit ke svým reformám, snažil se povýšit český jazyk na jazyk spisovný, srozumitelný nejen kněžím na českém venkově, ale i prostému lidu.

Jan Hus byl mučedníkem pravdy, ale zejména mučedníkem svědomí. To je pojem, který se z dnešního života pozvolna vytrácí. Někteří lidé jsou pragmatičtí, někdy až cyničtí, říkají: Proč vůbec Hus do té Kostnice jezdil? Či ještě hůře: Proč před koncilem své názory neodvolal, mohl si přece zachránit život…
Historik František Šmahel, náš možná největší znalec života a díla Mistra Jana Husa, říká ale ve své knize o kostnickém koncila Hranice pravdy doslova toto: Konfesně, nacionálně i jinak zbarvené spory o povahu Husova učení budou asi dále pokračovat. Jeho smrt však nabývá podoby nadčasově platného historického mementa, které se nesluší zpochybňovat.

A tohoto názoru se držme i my. Jan Hus totiž do Kostnice jet musel, aby tam obhajoval svou pravdu, jeho pojetí pravdy bylo bytostně činorodé. Ne vyčkávat se založenýma rukama, až někde pravda zvítězí, ale sám se o vítězství pravdy přičinit. Jan Hus během zasedání koncilu v Kostnici, když si postupně uvědomoval, že nemůže zvítězit, musel čelit různým pokušením, která i přiznává ve svých Listech z Kostnice. Ještě den před svým upálením, 5. července 1415, byl koncilem volán k odvolání bludu ve svých článcích, jak píše ve svém Dopise přátelům pravdy ze dne 5. července po zasedání. A neodvolal. Tento list končí povzdechem: Jak veliká jsem potom vytrpěl pokušení, ví bůh.
Obrázek o tom, jak vypadal tento církevní soud, si můžeme utvořit z dopisů, které psal Jan Hus svým přátelům v Kostnici. Tak 21. června 1415 napsal: Toto je ve jménu Krista můj konečný úmysl, že nechci přiznat bludnost článků, které byly vybrány pravdivě, ani nechci odpřísáhnout článků, které mi byly připsány křivými svědky, poněvadž odpřísáhnout znamená přiznati, že jsem bludy či blud držel. Vždyť bůh ví, že jsem nikdy nekázal oněch bludů, které vymysleli vypustivše mnohé pravdy a přidavše tvrzení křivá. A v listu z 25. června 1415 Jan Hus psal: Jeden doktor mi řekl, že ať bych ve snaze podvoliti se koncilu učinil cokoliv, všechno je dobré a dovolené, a dodal: Kdyby koncil řekl. Máš jenom jedno oko, ačkoliv máš dvě, musel bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest. Řekl jsem mu: I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, který nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí. Vzpomínku na Jana Husa nemohu končit jen myšlenkou na jeho konec, ale spíše vzkazem, který nám v Listu přátelům v Čechách ze dne 10. června zanechal. V dopise nabádal všechny tehdejší stavy ve společnosti, jak se mají správně chovat, vyzýval k mravní obrodě a končil slovy: Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli. Toto je odkaz Mista Jana Husa nám, jeho duchovním potomkům.
Jak se k němu stavíme po 600 letech. Není pochyb o tom, že soud s Janem Husem byla justiční vražda. My jsme ale nedávno, 27. června 2015, vzpomínali pouhé 65. výročí jiné justiční vraždy, a sice smrti provazem doktorky Milady Horákové a tří jejích spoluobžalovaných. I při této justiční vraždě můžeme hlavní obžalovanou nazvat mučednicí svědomí.

Narodila se roku 1901, zažila jako mladičká vlastenecké nadšení v roce 1918 při vzniku samostatného Československa. Jako jedna z prvních žen promovala v roce 1926 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, poté byla zaměstnána v ústředním sociálním ústavu hlavního města, kde byla známá svým silným sociálním cítěním. Provdala se za svou studentskou lásku, narodila se jí dcera Janička. Po nacistické okupaci se spolu s mužem zapojila do odboje jako členka ústředí skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme. V červenci 1940 byla spolu se svým manželem zatčena, dva roky byla vyšetřována gestapem na Pankráci, další dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně, aby poté byla nacistickým soudem odsouzena k testu smrti, který byl posléze změněn v dlouholetý žalář v Německu.

Po osvobození v létě roku 1945 se vrátila domů a po pětiletém odloučení se opět shledala se svým mužem a milovanou Janičkou, která mezitím ze sedmileté holčičky vyrostla v dvanáctiletou dívku. Milada Horáková začala opět obětavě pracovat, stala se poslankyní Národního shromáždění za Národně – socialistickou stranu, byla činná ve svazu osvobozených politických vězňů, v radě československých žen. Všude trvala na demokratickém rozhodování, dodržování zákonnosti, bránila se počínající izolovanosti české společnosti od klasických demokratických společností a stále větší jednoznačné vázanosti na Sovětský svaz. A to se už přiblížil únor 1948, po němž vedení národních socialistů odešlo do zahraničí. Milada Horáková, vědoma si svých povinností doma, zůstala, ač byla varována, že se okolo ní, zejména pro její pravdivost a poctivost, začíná stahovat smyčka státní bezpečnosti. Pomáhala leckdy bezradnému členstvu Národní socialistické strany, rodinám zatčených, udržovala spojení se zahraničním vedením své strany. Na podzim 1949 byla sama zatčena, její manžel se však ještě stačil skrýt. V politickém procesu, který se postupně, později za pomoci sovětských poradců, proměnil ve smyšlený proces proti špionům imperialistických mocností a válečným štváčům, byla Milada Horáková v červnu 1950 odsouzena k trestu smti provazem a 27. června 1950 byla popravena.

V dokumentu, který nedávno odvysílala Česká televize, se spoluvězni Milady Horákové shodovali, že byla při výsleších i mučena a údajnou vinu, která vinou nebyla, brala na sebe, aby chránila jiné. Kdo viděl dokumentární záběry z procesu, důstojnost doktorky Horákové a proti ní řvoucí smečku komunistických prokurátorů, tak na tyto obrázky nezapomene. Doktorka Milada Horáková se snažila vysvětlit soudu, že jí šlo o vlast a český národ, který hluboce milovala, o demokracii a svobodu a jejími životními vzory že byli TGM a Edvard Beneš. Ale rozsudek byl již předem jistě napsán. Proces doktorku Horákovou nezlomil. Jen hodinu a půl před svou popravou napsala dopis rodině. „Bude to ještě chvíli bolet, ale pak již stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Nejsem bezradná a zoufalá, nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí." A o kousek dále říká: „Dlouhou nesvobodu by již moje srdce nevydrželo, bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat, chci už jít. Janičko, miláčku, dceruško, Věruško, sestřičko má, táto, bábinko, a ty můj zatoulaný drahý, jediný, krásný muži, cítím, stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný stisk ruky. Ptáci už se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou." A Milada Horáková vykročila.

Můžete si říci, více než po pěti stech letech velmi podobný proces. Jednou statečný muž, podruhé statečná žena. Odcházeli oba na smrt s čistým svědomím. A přesto se v některých věcech oba procesy lišily. Jana Husa poslali na smrt převážně cizinci. Miladu Horákovou vlastní země. Jana Husa oplakávalo tisíce Čechů. Miladu Horákovou posílalo ve svých dopisech na smrt tisíce Čechů zmanipulovaných organizovanou davovou hysterií. A konečně, Husovy dopisy z Kostnice byly rychle doručeny do rukou adresátů, zatímco poslední dopisy Milady Horákové rodině z vězení dostala dcera Janička, dávno již sama matka, až po čtyřiceti letech v roce 1990. Ne všichni lidé se však tehdy ohnuli a žádali smrt pro Miladu Horákovou. Jak vypověděla dcera Jana v již zmíněném televizním dokumentu, ředitelka její školy si svolala učitele a učitelky a žádala je, aby se také podepsali pod petici žádající smrt Milady Horákové. Ti se ale vzepřeli a řekli, že oni jí život nedali a ani jí ho tudíž nemohou odebrat. Říkám si dnes, jak je možné, že ženy žádaly smrt pro ženu, matky pro matku. Tato kapitola zůstane jednou z nejčernějších v historii našeho národa.

Jsme tu na Růžovém paloučku, kde se dle Starých pověstí Českých loučili čeští evangeličtí exulanti po bitvě na Bílé hoře se svou vlastí, neboť se nechtěli zřeknout své víry a stát se katolíky. I k nim promlouvalo jejich svědomí. Zřeknutím se své víry by si uchovali domov, ztratili by ale tvář i sebeúctu. Naším nejznámějším a ve světě nejproslulejším exulantem byl Jan Amos Komenský, učitel národů, biskup jednoty českobratrské, v níž viděl přímou pokračovatelku Husových reformních úsilí. I Komenský odešel v pobělohorské době ze své vlasti a nikdy se již nevrátil, ačkoliv, jak píše ve svých zápiscích, až do posledního okamžiku ke svému domovu toužebně hleděl. V roce 1650 napsal Komenský Kšaft umírající matky jednoty českobratrské, v němž zaznívají slova pozdější Písně pro Martu, která v převratném podzimu 1989 opanovala naše náměstí.
Komenského právem pokládáme za jednoho z největších Čechů, přestože naši zemi natrvalo opustil v ještě poměrně mladém věku. Země koruny české zažily více emigrantských vln. Poslední dvě v době po druhé světové válce. První v roce 1948 při nástupu totalitní komunistické moci, kdy lidé odcházeli z obavy o život i ztrátu svobody a demokracie, a druhou v roce 1968 po okupaci naší země vojsky varšavské smlouvy, zejména sovětskou armádou, kdy se lidem zhroutila naděje, že by svoboda a demokracie v naší zemi opět zavládly. Komunistická propaganda o politických exulantech mluvila jako o zrádné emigraci.

Toto stále opakované spojení se nám možná na dlouho vrylo pod kůži. Jak jinak si je možné vysvětlit, že při posledních prezidentských volbách se přímo z Pražského hradu ozvala pomluva, že Karel Schwarzenberg, tehdejší protikandidát našeho pana prezidenta, není náš, protože emigroval, a tudíž tu s námi nežil v dobách dobrých i zlých. Přitom Karel Schwarzenberg o sobě vždy říkal, že je Čech jako poleno, a třeboňský archivář, znalec Schwarzenberského archivu, se vyjádřil, že Karel Schwarzenberg opustil svou vlast spolu se svou rodinou jako jedenáctiletý chlapec a dodal: „Rodina Karla Schwarzenberga byla z této země nuceně vystěhována a o tom nebuď již pochyb."
Jsem ze světa přírodních věd, znám mnoho vědců, kteří emigrovali po roce 1968, k češství se vždy hlásili, snažili se pomáhat lidem doma a po roce 1989 se sem navraceli, aby tu, nebo ve svých laboratořích venku vzdělávali české studenty. Vždy jsem je pokládala za naše a Akademie věd jim, popkud byli skutečně vynikající, udělovala své medaile. Važme si takovýchto exulantů, kteří se hlásí k češství, cítí se tu doma a pomáhají nám. Jsou naši. A hlavně, važme si naší tradice, příkladů statečnosti a čestnosti, kterou nám ukázali takoví lidé, jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský či Milada Horáková. Hlasme se k ní a dokažme, že jsme jí hodni. Važme si také toho, že žijeme ve svobodné, demokratické zemi, byť jakkoliv nedokonalé, propojené s tradičními demokraciemi v Evropské unii a přimkněme se k těmto demokratickým státům. Z historických zkušeností víme, že svoboda a demokracie se mohou rychle zvrátit silou zvenku či masivní nepravdivou propagandou či manipulací. Buďme kritičtí k tomu, co čteme či slyšíme. Střežme si naši svobodu a demokracii a volme do našeho čela čestné lidi, kterým jde skutečně o blaho společnosti. Jen tak zabráníme tomu, aby se naši potomci nestali v budocnu exulanty a neodcházeli ze své země. Jen tak zabráníme vzniku dalších Růžových paloučků.