„Máme ovce, včely, králíky, psa…“ vysvětluje žena, která dětství strávila na sídlišti u rozestavěného přivaděče k dálnici.

„Volal mi bratr z Brna, že napadlo deset centimetrů a je kalamita. My tu v sobotu na čelní straně domu měli nafoukané dva metry,“ směje se. Jedinou ztrátou posledních dní je pro ni odfouknutá zahradní kadibudka.

Kateřina Geržová jezdí z práce z Dobrušky domů autobusem nebo taky stopem. Vystoupí na autobusové zastávce a v zimě pokračuje na sněžnicích asi půl kilometru po pastvině do osady Ošerov.

„Jednoduché, zima mě tady naučila. Plastové sněžnice jsou rozhodně jednodušší než se bořit do pasu do sněhu. A jsem doma hned. Teď zrovna nemáme auto,“ nevzrušuje se maminka dvou malých dětí. Nosí je s manželem v náručí, on je vozí autobusem do školky v Deštném, rozhodl se zůstat na mateřské.

Nákupy nosí žena plná optimismu v batohu na zádech. Z práce jezdí také často stopem. V úřední dny, pondělí a ve středu, končí v pět hodin a nejede jí žádný autobus. Patnáct kilometrů by musela absolvovat oklikou přes dvě hodiny.

„Stojím u benzinky v Dobrušce, moji podřízení v práci mi vyrobili krásnou reflexní ceduli s nápisem Deštné, která je vidět i ve tmě. Zatím mě pokaždé někdo vzal.“

Doma mají Geržovi na zimu připravenou zásobu dřeva, velký mrazák, plynovou bombu. Problém je leda s vodou. „Čerpadlo funguje na elektřinu, když nejde proud, vodu v zimě nemáme,“ popisuje jednu z mála potíží. „Mám proto koupenou do zásoby balenou. Bez elektřiny se dá jinak žít v pohodě, tak prostě zrovna neperu,“ neřeší horalka problémy.

Horší bylo, když s prvním ročním dítětem rodila v únoru druhého potomka.

„Když jsem jela z porodnice, volali jsme starostovi, aby cestu vyhrnul. Odpověděl, že to musíme stihnout do dvou hodin, pak zase cestu zavěje vítr. Do jara jsme s miminkem byli zalezlí, protože kočárek nikde neprojel.“ S dětmi nechce jezdit autem, aby jim neublížila, vozila je proto vždy autobusem: jedno v kočárku a druhé na zádech.

„Byla jsem pro autobusáky pěkná rarita, měli ze mě srandu.“ Navíc nechápali, kam ze zastávky žena jde večer s malými dětmi, když široko daleko není nic vidět.

„Ale koupelnu a záchod máme, to si nemyslete,“ směje se, „taky internet, kvůli němu pevný telefon, obejdeme se však bez televize. Kadibudku jsem si koupila jen na léto na zahradu, z romantiky. A teď mi ji vzal vítr. Škoda.“

V osadě, kde jsou považováni za „náplavu“ (manžel pochází z Nového Města nad Metují), žijí, aby děti měly krásné dětství. Pouze v létě je chrání před zmijemi. „Jsme s manželem ochranáři přírody, takže zmije nemlátíme lopatou, ale odneseme je dál do přírody,“ vysvětluje. Nezamykají dům ani auto, když ho zrovna mají. Prostě vysněná romantika.