Čtvrtfinále olympijského hokejového turnaje se hrálo v čase, kdy většina národa spí a sní, nešťastná menšina musí do práce, pročež většině spílá. Srdcaři možná natáhli budík a přivstali k „ledkám“ s úhlopříčkou metr či dva (černobílé přijímače jsou minulostí a komentáře přenosů tak pozbyly kousek svého kouzla). Našlo se ovšem i pár hostinských – srdcařů na druhou, kteří otevřeli a narazili ve čtyři ráno. V Ústí nad Orlicí třeba jedna restaurace v těsné blízkosti autobusového nádraží… S kamarády jsme neváhali.

Nejsem žádný zarytý fanda puku, párkrát za rok zajedu do Pardubic na Teslu a jinak nic. Stejně tak jsem dalek vlastenectví, či spíše vlastenčení po česku. Jednou ročně vlajky do oken či aut (do prvního prohraného zápasu), po zbytek roku naštvanost a nenávist vůči cizímu – to je pouhá parodie vlastenectví, které by mělo spočívat v každodenní úctě k rodné hroudě, její historii, tradicím a kultuře.

Češi fandí našim hokejistům.Co naopak vyznávám, jsou spontánní akce kalibru čtvrtfinálového hokeje ve výčepu. Během téměř tříhodinového dramatu jsem, když pominu obvyklé nervy, necítil kdovíjakou hrdost, spíše veselí, pozitivní atmosféru, radost ze společně prožitého času. Otcové od rodin, vesměs mladí, fandí a klábosí, v čase komerčních přestávek odbíhají na toaletu a v pauze mezi třetinami přemítají o tom, v kolik musí přivést dcerku do školky, rohlíky do spíže, auto do práce, ženu do divadla. Soupis hlášek za tři třetiny, deset minut prodloužení a deset nájezdů by vydal na knížku. Laskavému čtenáři je zde ale vypisovat nebudu, kouzlo momentek se na papír přenáší těžko.

Co zbylo, je hezký pocit po vítězném utkání, pár dní mi určitě vydrží. Nebyl by však o moc menší, pokud by O´Neill minutu a půl před koncem trefil místo spojnice tyčí pod víko a náš výběr jel domů s „vostudou“. To pro mě důležité se odehrálo v jedné nejmenované oustecké hospůdce, jejíž pan vrchní udělal tak úžasnou snídani, že bych v pátek na semifinále vyrazil hned znovu. A taky že vyrazím…

Jan Pokorný