Od poloviny října se váš život kompletně změnil. Můžete, prosím, popsat jak?
Jednoho dne za mnou přišel nejstarší syn s otázkou, zdali jsme si od něho půjčili peníze. Měl zhruba od dvanácti let dětské konto. Zeptala jsem se na to manžela, tomu se do toho nechtělo. A tím to vše začalo. Během několika málo hodin jsem zjistila, že má, tedy vlastně máme, hromadu dluhů a úvěrů. Utratil i peníze z účtu společenství vlastníků domu, ve kterém žijeme a kde dělal předsedu.

Vy jste o ničem nevěděla? Nic jste netušila?
Ani náhodou. Měla jsem v něj opravdu důvěru. Jsem v tomto staromódní, manžel u nás řídil rodinné finance. Je to hrozný pocit. Kdybych s ním žila rok, řeknu si, že jsem hloupá. My jsme spolu ale žili dvacet let.

O tragédii jsem psali zde:

Marie s dětmi.
Daniel se domů nevrátil, rodině nechal dluhy. Lidé z Třebové jí chtějí pomoci

Víte, kam peníze šly?
Podle všeho na sázky a hazard.

Asi po týdnu ode dne, kdy jste se o dluzích dozvěděla, se manžel nevrátil z práce domů. Co bylo dál?
Myslela jsem si, že šel na pivo. Nepřišel ale ani ráno domů, telefon mi nebral. Se švagrem jsme to nahlásili na policii. Ve středu pro mě kriminalisté přišli do školy, kde pracuji jako asistentka pedagoga. Pro nejstaršího syna přijela policejní psycholožka. Odvezli nás domů, tam jsem se zhroutila. Jeden z policistů mi řekl, že musím fungovat, že mám tři děti. Měl samozřejmě pravdu. Musím.

A co děti?
Adélka je ještě malá. Prostřední Šimon je atypický autista, u něho mám ale paradoxně pocit, že se zklidnil. Nejstarší Vojta je najednou dospělý. Myslí si, a já vím, že to není dobře, že teď vše musí zvládnout. Nedávno říkal mé kamarádce, že už si připadá hrozně starý. Tři dny poté, co jsme se dozvěděli, že je manžel mrtvý, měl Vojta věneček. Nechtěla jsem jít, zvažovala jsem to opravdu hodně. Ale pak jsem si říkala, že musím, aby si syn neřekl, že se na něho vykašlala i máma.

Přečtěte si komentář autorky:

Marie s dcerou Adélkou a synem Šimonem.
KOMENTÁŘ: Lásce to jde samo. K pravdě nás donutí život

Pracujete na základní škole, dvě děti máte školou povinné a nejstarší syn je na střední škole. Jak se situace řešila v pracovním a školním kolektivu?
Ve škole všichni věděli, že se něco děje. Policisté nám nabídli, že by mohli přijít do školy. Dorazili do mé třídy, kde asistuji, ale i ke spolužákům nejmladší dcery a prostředního syna. Probírali to ve chvíli, kdy tam děti byly, i pak bez nich. Nemůžu říct, že bych se ze strany našich žáků a spolužáků svých dětí setkala s negativní reakcí.

Rodině můžete přispět prostřednictvím platformy donio.cz - ZDE

Česká Třebová není zrovna velké město. Člověk se tu v davu asi neschová, bylo těžké jít mezi lidi?
Když jsem šla ze začátku po ulici, měla jsem s tím problém. Měla jsem pocit, že na mě všichni koukají, všichni o nás mluví. Nakoupit jsme šla brzo ráno, stále jsem cítila, že je toho všude plno. Nejsem tvor, který by byl rád středem pozornosti. Od té doby, co mám děti, jsem s nimi nejspokojenější v klidu doma.

Pomohl vám bezprostředně po smrti manžela státní aparát?
S úřady mám různé zkušenosti. Někdy pomohou, jindy je to ponižující. Nebudu jmenovat, ale první týden jsem opravdu nevěděla, co si počnu. Často na mě koukali jako na pitomce, že nevím, co manžel dělal ve svém volnu. Setkala jsem se i s tím, že jsem musela ukazovat, kolik peněz mi v peněžence zbylo. Měla jsem tam asi šest stovek. První dny jsme skutečně přežili díky dobrým lidem.

Vaši přátelé se vám rozhodli pomoci a na platformě donio.cz vypsali sbírku. Pochybovala jste, jestli do toho jít?
Napadlo to moje kamarádky. Zmínila jsem se o tom před právníkem, a ten mě varoval. Říkal, že lidé budou zlí a že se nejspíše dočkám nepříjemných reakcí. Odpověděla jsem mu, ať se nezlobí, ale že je to pro mě jediná šance. Mám skutečně čisté svědomí. Ani já, ani děti jsme nikomu nic neudělaly.

Marie se synem.Marie se synem.Zdroj: Rodinný archiv

Co by vám teď nejvíce pomohlo?
Potřebuji už hlavně vědět, na čem jsem. Co mám dělat, co je vyřízené, co vše musím platit. Včera nám tady zvonil pán, že je z nějaké společnosti, která zprostředkovává půjčky, a že hledá Daniela. Řekla jsem mu, že má smůlu, že v říjnu zemřel a že jsem posílala úmrtní list i další dokumenty. Zachoval se ale korektně a slušně.

Jaký je to pocit, když vám někdo takhle zazvoní na dveře?
Teď musím říct, že už jsem na to částečně připravená. Když si to ale vezmu zpětně a zamyslím se nad tím, že v takové nejistotě musel po celou dobu žít i manžel, že může každou chvíli někdo zazvonit a vystěhovat nás. Bylo by šílené, kdyby k tomu došlo a já o tom předem nevěděla. Ale zřejmě to k tomu spělo…

Po několika týdnech už cítíte nějakou naději?
Dnes už trochu ano, ale je to jen díky mému okolí. Kolegům v práci, rodině a lidem, kteří nám pomáhají. Rodiče mi před lety zemřeli a musím říct, že mi teď chybí více než kdykoliv jindy. Prioritou je pro mě nyní nepřijít o bydlení. Je mi padesát let, mám tři děti a jinde už jen stěží začneme. Byt, ve kterém žijeme, jsme dávali svépomocí dohromady asi šestnáct let. Jsem smířená s tím, že budu splácet, to se nedá nic dělat. Ale nechci, aby nás to potopilo na úplné dno.