„Můj Josef Němec patří Heidemarii Sekáčové. Jednou jí postavím sochu"

V seriálu Božena jste hrál manžela slavné české spisovatelky Boženy Němcové. Jak jste se k roli Josefa Němce dostal?
Zavolali mi, jestli bych přišel na kamerové zkoušky na Kavčí hory. Nalíčili mne a oblékli do dobového kostýmu. To mě překvapilo. To se nestává. Ve studiu už čekaly režisérka Lenka Wimmerová, scenáristky Hanka Wlodarczyková a Martina Komárková a myslím už vybraná na roli Barbory Anička Kameníková. A víc než hodinu tam v korzetu čelila nájezdům potenciálních Josefů Němců. Vybraný obraz byla scéna, ve které se vrací oba domů záhy poté, co jí před Josefem uletělo, že nechce mít děti a že raději čte, než peče. Nesmlouval s ní.

Božena Němcová. Klasika povinné školní četby. Četl jste její korespondenci, která odkrývá její soukromý život?
Ne všechnu. Jen její korespondenci s Josefem. Korespondence s jejími milenci mě nezajímala.

Patří její knihy do vaší knihovny?
Ne, nejsou tam. Přibyla mi do knihovny ovšem kniha Neobyčejný muž neobyčejné ženy od paní Magdaleny Pokorné.

Máte s Josefem Němcem něco společného?
Se skutečným Josefem Němcem? Na to nedokážu odpovědět. Vlastně ano! Oba jsme milovali stejnou ženu.

Tvůrci seriálu Božena konzultovali přípravu i s historičku Univerzity Pardubice

Říká se, že to byl hrubián. Jak ho vnímáte vy?
Z jejich vzájemné korespondence se dočtete, že se nejvíc milovali a toužili po sobě, když byli od sebe. Například v Uhrách. Byl to až patologický vztah. Nebyl zlý, byl zbrklý, prchlivý. Na to doplácel především v práci. Byl to český vlastenec v rakouské úřednické uniformě. Čestný a nepodplatitelný. Psal. Naučil Barboru česky. Přivedl ji do společnosti. Na prvním místě byla jeho rodina. Vždyť to, co všechno musel spolknout a s čím se v jejich vztahu smiřoval, je znakem na tu dobu velmi progresivního vztahu. Oni byli nejsilnější český vlastenecký pár přes všechna ponižování, co snášeli. Byli vzorem i trnem v oku.

Co vám ta role dala?
Větší jistotu pro další práci. Hodně jsem se naučil i poučil.

Byla to vaše první role v historickém filmu?
Ano, byla to první role v historickém filmu. A první takhle velký part. O své přípravě moc mluvit nechci, protože si myslím, že jsou to osobní myšlenkové pochody, které bych nedokázal objasnit takhle do novin. Promiňte. Přípravy byly náročné hlavně před natáčením. Kostýmy a boty nám šili na míru, takže jsme absolvovali spoustu kostýmových zkoušek. Upravoval se několikrát scénář. Hodně jsme si četli a povídali o té době. Například děti. To byla běžná pracovní síla. Hračky nebo nějaká zábava pro třeba desetileté děti? Neexistuje. Na pole! A hodně jich bylo, poněvadž se počítalo s tím, že umřou ještě dřív, než dospějí. A promiskuita byla taky běžná věc. Takže čí v té době byly ty děti? A to nemyslím jen Němcovy. Takovou otázku si třeba můžeme klást dnes, ale těžko na ni dostaneme odpověď.

Je náročné se na takovou roli připravit?
Není to jen zábava. Připravovat takovou „dobovku“ je hlavně náročné pro technické složky tvůrčího týmu. Těm, jejichž jména následují v titulcích po hercích, patří největší dík. A připravit se můžete na všechno, ale na place to může být úplně jinak. My jsme při přípravě hodně četli a mluvili spolu se scenáristkami, režisérkou a Aničkami.

Jak se kluk z Moravské Třebové, mimochodem z města kousek od Litomyšle, kde také Božena Němcová žila, dostal k filmu? Je to splněný sen?
Myslím, že je to spíše ocenění těch lidí, kteří ve mně nějaký talent našli. Je to zásluha především jedné famózní ženy, které jednou nechám postavit sochu v parku, kde sídlí kulturní služby města Moravská Třebová. Pracovala v nich a vedla amatérský divadelní soubor. Byly to nezapomenutelné časy. Jmenuje se Heidemarie Sekáčová. Můj Josef Němec patří tobě, Heidemarie.

Jak se žije hercům v době covidu?
Co je covid? (úsměv) Ne, vážně teď nedělám nic. To mi jde ze všeho nejlíp.

V Moravské Třebové máte rodinu, přátele. Vracíte se tam často a rád?
Vracím se moc rád. Loni jsem tam trávil téměř celé prázdniny a jezdil na kole. Mám ve Třebové neoddiskutovatelně nádhernou a fantastickou neteř. Sestru, se kterou bych se okamžitě tak rád vrátil do našeho dětství, a naši mamku, tedy už pár let babičku, která si to teď, doufám, taky užívá, protože to se mnou měla kolikrát opravdu neúprosně těžké, ale vždycky mi věřila a podporovala mne. Tyhle tři ženy miluju.