Poprvé v historii publicistického pořadu TV Nova „112 – V ohrožení života“ byly z jeho reportáží, odvysílaných v roce 2008, nedávno v Praze slavnostně uděleny ceny neohroženým hrdinům. Mezi patnácti nominovanými zachránci, jejichž jména vzešla z divácké ankety, bylo pět rovnocenných vítězů. Jedním z nich se stal Zdeněk Kacálek z Českých Libchav, bývalý profesionální hasič HZS sboru Královéhradeckého kraje. Oceněno bylo jeho statečné a vysoce profesionální chování v kritické situaci, kdy při nehodě, jíž nezavinil, přišel o nohu.
Hovoříme spolu skoro po pěti letech od oné tragické události, určitě nevypadáte zničeně, přímo z Vás totiž vyzařuje optimizmus. I tak, prosím, přijměte moje otázky s porozuměním. Co se tenkrát stalo?
Ve středu 25. srpna 2004 po obědě jsem jel na své motorce do Českého ráje. Týden předtím jsem totiž dokončil v Adršpašských skalách 14denní hasičský instruktorský kurz lezení po skalách a konstrukcích. Nikam jsem nespěchal, v klidu a pohodě dorazil do Sopotnice, asi tři kilometry od našeho domu v Českých Libchavách na okrese Ústí nad Orlicí. Na silnici, po které jsem projížděl snad tisíckrát, v poslední zatáčce v Sopotnici u podniku Orličan vyjížděla z vedlejší komunikace liazka plná písku. Řidič si asi myslel, že ještě projede, nedal mně přednost, zkřížil moji jízdní dráhu, a i když jsem brzdil, došlo ke střetu na středové čáře.
Říkal jste mi, že jste po nárazu necítil bolest. Je to možné?
Bylo tomu tak, až jsem uviděl svoji utrženou nohu dál ode mě na silnici. Od řidiče jsem si vzal zaškrcovalo a poskytl sám sobě první pomoc, abych nevykrvácel. Kolem pak projížděla jedna zdravotní sestra, hned mně taky poskytla pomoc a vyměnili jsme zaškrcovadlo. Mezitím jela náhodně kolem sanitka, její osádka hned taky pomáhala, přijeli profesionální hasiči z Ústí nad Orlicí i od nás z Rychnova nad Kněžnou, policie a pak přiletěl vrtulník. Ještě jsem jim řekl, ať mně nohu dají s sebou do vrtulníku, policistům jsem dýchl do alkotesteru – žádný alkohol jsem neměl. Záchrance jsem řekl nejzákladnější informace, které se podávají u bouraček, jako zdravotník jsem totiž často jezdil k nehodám. Pak mně dali narkózu a probudil jsem se až v Pardubicích na ortopedii po dvouhodinové operaci na jednotce intenzivní péče. Tam jsem pobyl dva dny, další dva týdny na ortopedii, aby se dohojil pahýl, a pak čtrnáct dní doma. Mezitím ke mně chodila rodina, přítelkyně Míla, stavovali se u mě denně kamarádi a kolegové.
Pokud vím, vy jste tehdy plánovali svatbu…
To je pravda, stalo se to v roce, na který jsme ji plánovali. S Mílou se známe od zdravotní školy, kterou jsme studovali oba v Ústí nad Orlicí, a prožili jsme i dobu, kdy jsem byl rok na vojně.
Nakonec jste se ale stal hasičem…
Ano, 2. října 2000 jsem nastoupil na své první pracovní místo k profesionálním hasičům do Rychnova a prošel odbornými kurzy i kurzem chemika. Po dvou letech jsem byl zařazen jako technik chemik chemicko-technické služby a měl na starosti i zdravotnickou a vyprošťovací techniku. No a po havárii jsem byl v neschopnosti téměř celý rok, čtyři měsíce jsem pobyl v rehabilitačním centru Košumberk-Luže, kde mi byla kompletně dohojena operační rána a zhotovena první protéza. 15. srpna 2005 jsem nastoupil do kvasinské automobilky jako vrátný. Dělal jsem tu práci dva roky a pak byl úspěšný ve výběrovém řízení na pozici dispečer ochrany závodu. V této funkci pracuju už rok.
Máte bionickou protézu kolenního kloubu…
Dík za ni, je řízená počítačem – řeknu to názorně: šedesátkrát za vteřinu vyhodnotí polohu a rychlost nohy, jestli mám tendenci jít nebo se zastavit nebo jít z kopce či ze schodů. Musím říct, že je výborná v chůzi z kopce, po nerovném terénu a ze schodů - jdu schod ob schod. Teď se chystám na čtyři týdny do specializovaného rehabilitačně-protetického centra v pražských Malvazinkách, kde mě budou učit řádně chodit a ovládat tuto novou protézu.
Jak vzpomínáte na nedávné pražské ocenění?
Samozřejmě dobře, jen mě mrzí, že v televizi nezaznělo moje poděkování - a moc mě to mrzí – hasičům, kamarádům, rodině a přítelkyni Míle, která mně zvlášť v období po havárii byla velkou oporou. Pomohl mně královéhradecký Hasičský záchranný sbor a hasičské odbory. Jsem vděčný i za sbírku, kterou zorganizovali, zvou mně na akce. Prostě mě berou.
Zakončeme otázkou: Vám letos bude dvacet devět a Míle dvacet osm. Chystáte svatbu?
Ano, letos v září.
Dík za pozitivní zprávu.
Josef Krám