Plastikovému modelářství se u nás věnuje obrovský počet nadšenců snad všech generací. Pořádají se výstavy a také mistrovské soutěže. A právě z posledního mezinárodního mistrovství České republiky putoval cenný titul do Ústí nad Orlicí. Čtyřiačtyřicetiletý Jiří Jansa se totiž stal mistrem republiky v kategorii M2 modelů cestovních motocyklů. Čerstvý šampion Deníku odpověděl na řadu otázek.

Můžete čtenářům přiblížit prostředí a atmosféru této vrcholné soutěže plastikových modelářů?
Mistrovství se konalo minulý víkend v podzemních garážích galerie v Praze – Nových Butovicích. Zatoupeny byly snad všechny druhy, které světoví producenti plastikových modelů nabízejí. Letos jich tam mohlo být kolem tisíce. Samozřejmě převládají „kity“ letadel, pak asi co do počtu následují lodě, soutěží ovšem i modely tanků a vojenské techniky, aut, motocyklů, a to jak sportovních, tak cestovních. Je opravdu na co se dívat, rozhodčí pak hodnotí preciznost zpracování a povrchovou úpravu modelu.

Pokolikáté jste se mistrovství účastnil?
Soutěžil jsem potřetí. Předloni jsem to zkusil poprvé, v podstatě na popud mého kamaráda Richarda Mikysky. Motocykly děláš roky, jeď se tam podívat, aspoň uvidíš, jak na tom jsi, řekl mi tehdy. A já jsem napoprvé získal bronzovou medaili. To byla motivace pro další účast a loni jsem skončil stříbrný. Konkurence byla letos asi vůbec největší a mně se podařilo zvítězit. A hlavně se mi podařilo porazit pana Kolínského, je tuším z Prahy, který byl vždy mým největším konkurentem. Dvakrát porazil on mě, teď jsem mu to tedy vrátil.

S jakým modelem jste zvítězil a kolik času jste strávil nad jeho výrobou? A co podle vás rozhodlo o tom, že jste byl nejlepší?
Titul jsem získal s modelem silniční Kawasaki ZZR 1400 ze stavebnice firmy Tamiya. Musím se přiznat, že nedokážu přesněji říci, kolik času jsem mu věnoval. Jsou to hodiny a hodiny, někdy stavbě věnuji třeba odpoledne, ovšem ten čas vždycky není. V podstatě jsem rád, když postavím jeden model za rok. Určitě nechci nic uspěchat…
A proč moje motorka vyhrála? Protože byla nejhezčí (úsměv), což mi řekla hromada lidí. Určitě jsem ale zvolil velice dobrou povrchovou úpravu a „okatou“ barvu – italskou červenou s černou metalízou.

Jak dlouho se vlastně modelům motocyklů věnujete? Co vám to, samozřejmě vedle cen na mistrovství, přináší?
Modely motocyklů stavím už dvaadvacet let. Prostě mě to uchvátilo. Každý stavěl letadla nebo lodě, ovšem když přišly na trh stavebnice motocyklů, měl jsem jasno. Na motorce jsem jezdil a tehdy jsem si řekl, tuhle stavebnici chci mít…Za minulého režimu bylo ovšem hodně těžké podobné stavebnice sehnat. Proto jsem byl strašně šťastný, když mi vůbec někdo odněkud přivezl alespoň nějakou. Tehdy jsem si nevybíral, prostě jsem byl rád, že si ji mohu postavit. Dnes je to úplně jinak, na trhu je toho hromadu a mohu si vybírat, co budu stavět.
A co mi to přináší? Když začínám stavět, mám pocit úžasného nadšení. Když se něco nedaří, nastupuje samozřejmě i nervozita. Modely stavím v garáži na klasickém kempinkovém stole, pracuji s pinzetami, šroubováky, špejlemi a hromadou malých svěráčků. Ale potom, když je práce hotová a model vypadá, jak vypadat má, přichází obrovské uspokojení. A když uspějete ve vrcholné soutěži, je to určitě skvělý pocit!

Jste mistr republiky. Jaké jsou vaše další plány?
Tak samozřejmě bych rád soutěžil i příští rok. Od přítelkyně jsem navíc dostal dvě krásné krabice – Hondu CB 1000 a závodní Kawasaki Ninja. Ty bych chtěl postavit a případně i obhájit titul.

O vás je známo, že jste nadšený motorkář. Co pro vás motocykl vlastně znamená?
Prvním strojem, který jsem měl ve čtrnácti letech, byla klasická Jawa 23 – Mustang. Potom jsem dlouho sedlal, myslím si velmi dobře upravenou, ČZ 175. Na svou dobu vypadala opravdu atraktivně. Měla vystříhané blatníky, blinkry, stupňovité sedlo, zadní světla okopírovaná z yamahy, jiné přední světlo. Když jsem s ní jako devatenáctiletý přijel třeba na náměstí, lidé si mě prohlíželi, jako bych přijel s nějakým „japoncem“. Pak jsem nějakou dobu nejezdil, přišly děti, byly jiné starosti. Ovšem stále jsem pokukoval po japonských mašinách. Tehdy jsem si říkal, že na nějakou takovou nebudu nikdy mít a stavěl jsem alespoň modely.
Pak mi ale kamarád řekl, abych vyměnil svou „čízu“ za něco silnějšího. Já si ji ale nakonec nechal a pořídil si k ní silniční Hondu 750 VFR. Snažím se vyjíždět každou neděli.To ježdění mi přináší velké uspokojení, je v tom samozřejmě adrenalin, ovšem také umění maximálně se soustředit, protože to jízda na takovém stroji bezpodmínečně vyžaduje. S autem se to vůbec nedá srovnat. Pro mě je motorka i stavění modelů krásný doplněk života.

Zkoušel jste někdy, co vaše honda opravdu umí?
To asi zkusil každý, kdo na motorce jezdí. Osobně jsem to zkusil dvakrát, ta mašina „umí“ asi dvě stě čtyřicet kilometrů v hodině. To je už ale úžasný fofr, těžko se to popisuje, to se musí zažít. Jinak to ale nedělám. Rád si jedu do těch sto dvaceti, sto čtyřiceti, což je optimální a z motorky je nádherný výhled.

V médiích se často objevují zprávy o smrtelných úrazech motorkářů. Co za těmito tragédiemi podle vás je?
Když někde zemře motorkář, je to hodně smutné. Myslím si, že je to hlavně problém mladých jezdců, kteří nemají naježděno. A jak se říká lidově, když dostanou pod zadek silnou mašinu, nejsou na ni z autoškoly připraveni. Potřebují jezdit, začínat na menších kubaturách a postupně si na větší a silnější stroje zvykat. Učit se, nejančit. Je to také o hmotnosti, vždyť ta motorka má třeba dvě stě třicet kilo. Je to dělová koule a když něco přeženete, už se s tím nedá moc dělat…
Někdy je to ovšem i problém řidičů aut, kteří nedají přednost, nekoukají se do zpětného zrcátka – a jsou z toho občas nehezké havárky. A na motorce všechno hodně bolí. Je obecně dobré se stále trochu bát. Protože, když se nebojíte, je kolikrát doslova „vymalováno“. Kdo se nebál, ten už „tam“ je…