A pozvání k rozhovoru nakonec přijal, jen co poobědval s vedením sdružení Nádraží nedáme! „Už jsem po jídle, tak budu hovornější,“ zavtipkoval na úvod ministr kultury Jiří Besser.

Zásadní do budoucna je, komu připadne při financování rekonstrukce současné nádražní budovy největší podíl. Lze na tuto otázku již nyní odpovědět?
Hlavní tíhu investic by měly jako vlastník nést České dráhy. V současné době se na ministerstvu dopravy řeší, zda zůstane budova zůstane v majetku Českých drah, nebo přejde pod SŽDC. To je úkol pro pana ministra Bártu a jeho tým.

Jaké povinnosti pro vlastníka ve vztahu k budově vyplývají?
Každý vlastník kulturní památky je povinen se o ni starat. V tomto případě, ať to budou České dráhy, nebo SŽDC, jsou to státní instituce, čili památka zůstává ve státních rukách. Potom je celkem jedno, z kterých zdrojů rozpočtu bude opravována.

A co role ministerstva kultury?
V rámci ministerstva kultury máme nastartovány programy, které mohou využívat všichni vlastníci kulturních památek. Soukromé osoby fyzické nebo právnické, stát a jeho instituce. Tyto programy jsou každoročně plněny několika sty miliony korun a SŽDC nebo České dráhy se do nich mohou legitimně přihlásit.

Je šance dosáhnout v takovém případě na evropské peníze?
To je druhá možnost. Zmiňoval jsem tak zvané norské fondy, neboli fondy Evropského hospodářského prostoru. V příštím roce bude vypsána pátá výzva o objemu 18,3 milionu eur pro resort kultury a ochrany kulturního dědictví a památek. I tam vidím možnost zdrojového financování pro opravu této budovy.

Tomu ale ještě něco musí předcházet, že?
Základní úkol je zjistit, co budova stavebně vydrží, v jakém je stavu. K tomu slouží stavebně historický průzkum, na ten okamžitě uvolňuje ministerstvo kultury sto padesát tisíc korun. Do třech měsíců budeme vědět, jaký je skutečný stav objektu. A také co si ti, kteří budou přemýšlet o jeho následném využití, mohou v rámci stavebního stavu dovolit. Poté budeme hledat z různých zdrojů finanční prostředky.

Mám tomu rozumět tak, že ještě není znám přibližný objem financí, který budova spolkne? Hovořilo se už o nějaké částce?
Padaly různé cifry. Jedna věc je stavební ošetření a záchrana, sanování objektu. Druhá věc je vnitřní využití. Programy slouží jednak na stavební činnosti, druhak na expoziční činnosti. Proto je nutné stanovisko meziresortní komise, jakým směrem se budeme ubírat. Zároveň jsme vyzvali veřejnost, aby dala náměty, ty nejlepší budou posouzeny. Zatím se pohybujeme, i když je budova prohlášena kulturní památkou, v řádech desítek milionů korun. Neříkám deset, ale neříkám ani osmdesát. A s panem ministrem Bártou jsme přesvědčeni, že toto je správná cesta záchrany kulturní památky. Spatřujeme v tom zákonný postup státu ve věci správy vlastního majetku.

V souvislosti s náklady na opravu kulturní památky jste použil spojení ´i když´. Nabízí se tedy otázka, zda právě prohlášení kulturní památkou rekonstrukci budovy výrazně neprodraží?
Víte, vysvětluji to opakovaně, že jde zkrátka o chiméru. V českých zemích se velmi snadno uchopuje a všichni se k ní obracejí. Někomu ze soukromých vlastníků se hodí mít kulturní památku, může na ni čerpat dotace a granty. Jinému se hodí, že o památku nejde, protože ji chce zbourat. Stát a jeho instituce by měly ctít zákony, tedy i zákon o památkové péči, na jehož podkladu byla budova prohlášena kulturní památkou. Obecné povědomí mezi lidmi, že se něco prohlásí za kulturní památku a okamžitě to prodraží investice, je nepravda.

Takže spíše hrozí „promyšlené záměry“ ze strany soukromých majitelů?
Za osm měsíců jsem řešil několik příběhů podnikatelů a developerů, které mi přijdou až nedůstojné. Pověřený Národní památkový úřad stanoví nějaké podmínky, oni přijdou s investičním záměrem a odborné pracoviště řekne třeba pět bodů, kde je potřeba dostát památkové péči. A investoři místo aby vyhověli tomu, co bylo v minulosti vybudováno, se to snaží nejrůznějším způsobem obejít. Shánějí různá razítka, názory jiných odborníků. Snažím se všechny investory a developery přimět k tomu, aby akceptovali památkový zákon a naše stanoviska.

Vraťme se k ústeckému nádraží. Za poslední měsíce jste předpokládám měl možnost se s objektem trochu více seznámit. V čem tkví jeho hodnotu, která vedla mimo jiné k prohlášení kulturní památkou?
Já říkám, že toto je věc pro odborníky, kteří jsou na místech úředníků státní správy v úseku památkové péče. Těm nezasahuji v žádném případě do jejich kompetencí, odbornosti, pravomocí, nikdy jsem proti nim za osm měsíců nešel. Pro mě je otázka jasná: po linii státní správy, odboru památkové péče a zodpovědných odborníků bylo řečeno stanovisko kulturní památka, které jsem pouze podepsal.

Dnešní schůzka nastínila další vývoj a plánovaný postup ve věci rekonstrukce koridoru i budovy. Je podle vás zvolené řešení nejefektivnější, nebo spíše kompromisní?
Je potřeba vnímat celospolečenský vývoj a potřeby. Region a město žádají, aby prioritou bylo nastavení dopravní obslužnosti a nedošlo k ohrožení projektu železniční dopravní cesty. Všichni předtím říkali, že kvůli tomu musí nádraží padnout. Teď se našlo řešení, navíc je potvrzeno, že nemusí dojít ke snížení maximální rychlosti. Zachovali jsme stěžejní celospolečenské priority, tedy zrychlení železniční dopravy a vyhovění potřebám Ústí nad Orlicí a regionu. A zároveň zachování kulturní památky tak, aby novému modernímu technickému řešení nepřekážela. Rádi bychom zachovali její vzhled, v němž je historická a stavební hodnota budovy. Vevnitř jsou možné ústupky, aby mohla efektivně sloužit.

Ale nikoliv jako výpravní budova.
Bohužel práce meziresortní skupiny a odborníků Českých drah a SŽDC ukázala, že tudy cesta nevede. Zároveň ale bylo řečeno, že budeme hledat nové využití budovy. Námětů je víc, město o ně stojí, kraj o ně stojí, slíbili podporu budoucího provozu. Uvidíme, jestli tu bude něco funkčního třeba pro cykloturistiku, restaurace nebo nějaká expozice.

Jestli vám dobře rozumím, podle vás tedy bylo vytěženo maximum možného při zachování priorit?
Rozumíte tomu naprosto přesně.

JAN POKORNÝ