Na radnici byl celkem dvanáct let, řadovým členem zastupitelstva pak ještě další čtyři roky. Orlické noviny o něm před lety napsaly, že je malým ústeckým Helmutem Kohlem.
Pokud se dnes Pavla Sedláčka zeptáte, jak vzpomíná na hektické dny listopadu 1989, odpovídá s úsměvem: „Když to řeknu trochu s nadsázkou, tak jsem je vlastně prožil někde mezi Ústím a Západním Berlínem…“

V historických listopadových dnech byla totiž podepsána oficiální partnerská smlouva mezi okresním městem Ústí nad Orlicí a okresem Neukölln, který je součástí někdejšího Západního Berlína. Pokud se zeptáte, jak to bylo za minulého režimu vůbec možné, je nutné se vrátit ještě několik let před sametovou revoluci.

„První kontakty mezi Ústím nad Orlicí a západoberlínským okresem Neukölln se datují zhruba do poloviny osmdesátých let. Tehdy se ozvali zástupci Spolku Česká vesnice Rixdorf, jež je součástí Neuköllnu. Tito potomci českých pobělohorských exulantů, kteří pocházeli z našeho regionu, především pak z Horní Čermné, vyjádřili přání kontaktovat místa, kde jejich předkové žili. Přes tehdejší Československý ústav zahraniční a za pomoci československé vojenské mise v Západním Berlíně se to opravdu podařilo, ovšem s ohledem k tomu, že je Horní Čermná malou obcí, bylo doporučeno uzavřít smlouvu mezi Ústím nad Orlicí a Neuköllnem s tím, že samozřejmě pojme i Horní Čermnou,“ vzpomíná dnes Pavel Sedláček.

Už v roce 1984 přijeli Neuköllnští do Ústí s pozváním na Český týden, který připravovali. „Tehdy ale nikdo u nás moc informací o nějaké české vesnici neměl, takže první zpráva, která se šířila, byla: mělo by se jet do Západního Berlína a navázat s ním ´družba´. To na tehdejší dobu znělo opravdu neskutečně. Až potom vykrystalizovalo, že jde pouze o čtvrť, ovšem jednu z největších, která má přes tři sta tisíc obyvatel. Prvním krokem tehdy bylo, že se dohodla účast našich hudebních skupin na Českém týdnu, který se konal v tom roce v září v České vesnici Rixdorf. Ve druhé vlně tam pak jeli i naši sportovci,“ říká Sedláček. V roce 1987 se s velkým úspěchem v Neuköllnu uskutečnila výstava „Z lásky ke kalichu exulantem“, připravená k 250. výročí příchodu Čechů z našeho regionu do prostoru Rixdorfu. Výstava se konala v roce 1988 také v Ústí a v Horní Čermné. I u nás se setkala s velkým ohlasem. Až po letech, v roce 1994, se uskutečnila také v Praze.

Hektický listopad

Partnerské kontakty se dál čile rozvíjely, a to i navzdory době, kdy jim stranické orgány nebyly zrovna nakloněny. Vše pak vyvrcholilo návrhem a následným podpisem oficiální smlouvy o partnerství. Na jaře roku 1989 se smlouva „narodila“. Po konečném doladění textu, které nebylo vůbec jednoduché, neboť problematika Západního Berlína byla v té době hodně citlivá, došlo k podpisu. Termínem podpisu se stal historický listopad 1989. „Nakonec jsme se dohodli, že v Ústí smlouvu podepíšeme 6. listopadu a 24. listopadu pak v Berlíně. To jsme ale ještě netušili, do čeho jdeme. Přátelé z Neuköllnu při návštěvě u nás s napětím sledovali události v tehdejší NDR, každou chvíli odbíhali do svého autobusu poslouchat německý rozhlas. To už byly ve východním Německu velké demonstrace, tisíce lidí ze země odcházely přes naší republiku a hlavně padla Berlínská zeď,“ vypráví Pavel Sedláček.

„My jsme do Berlína odjížděli ve čtvrtek 23. listopadu. I přes události v Praze byl v Ústí ještě relativní klid. V pátek 24. listopadu dopoledne byla smlouva o partnerství podepsána. Mě samozřejmě zajímalo, co se děje u nás, zpravodajský servis mi dělal pan Warweg, tehdy mluvčí neu〜köllnské radnice. Vždycky jsem odběhl a sledoval přímé přenosy z Václaváku. Tuším v šest nebo v sedm hodin večer pak přišla informace, že odstoupil Jakeš. To probíhal na radnici v Neuköllnu slavnostní raut a já tam s tou zprávou přišel. Složení naší delegace bylo ovšem hodně oficiální, většinou straníci, takže se moc nejuchalo, žádné velké nadšení nebylo. Ovšem ti rozumní připustili, že šlo o nezbytný krok,“ vzpomíná.

Návrat do nejistoty

V neděli večer se ústecká delegace vracela domů. „Chybělo nám těch pár dní, které jsme byli v Berlíně, takže jsme jeli trochu do nejistoty, nevěděli jsme, co se vlastně doma děje. Až po cestě jsme dostávali další informace o velkých manifestacích na Letné a taky o chystané generální stávce. Jedno mi bylo ovšem jasné. A to, že budu muset v pondělí hodně brzo do práce… V šest ráno jsme se sešli, v obraze byl vlastně jen můj zástupce Jaroslav Kroulík, který jediný z vedení města nebyl v Berlíně. Zajistili jsme, aby se manifestace ke generální stávce na náměstí mohla konat. A dostali jsme vzkaz z okresního národního výboru, že se máme spojit s Občanským fórem a dohodnout s ním postup. Já ale opravdu nevěděl, co je Občanské fórum, kdo ho repre〜zentuje. Těch pět dní v Berlíně nás logicky odtrhlo od reality. Nakonec jsem tedy svolal koordinační poradu všech, kdo se měli podílet na zajištění manifestace a čekal jsem, kdo vlastně za Občanské fórum přijde. A bylo pro mě docela pikantní, že dva ze čtyř zástupců, kteří tehdy za Fórum přišli, byli mí bývalí kolegové z Klubcentra…“

Obrovské uvolnění

A jak dnes Pavel Sedláček vidí dvacet let svobody? „Především to pro mě bylo obrovské uvolnění. Jako předseda národního výboru jsem jen těžko překonával skutečnost, že radnice jako taková nemohla udělat krok bez toho, aby ho požehnal městský nebo okresní výbor strany. Strana neustále suplovala radnici a já z toho neviděl žádné východisko. Už jsem si říkal, že se změny nedožiju, a pokud ano, tak to bude sakramentský mazec. Nenapadlo by mě, že se to rozsype jako domeček z karet. A tak sametově.“
Hodně také vzpomíná na první čtyři roky ve funkci místostarosty. „Vlastně se tvořil úplně nový městský úřad, který plnil zcela jiné funkce, než dřívější městský národní výbor. Dělalo se ´na koleně´. Sice byly nějaké pokyny, ale víceméně nikdo neporadil, co a jak má být. Skvěle se mi pracovalo s prvním starostou Bohuslavem Langem. I když se po mně, jako bývalém straníkovi, mohl nový starosta zvolený za ODS vozit, měl mě od začátku jako partnera a využíval zkušeností, které jsem měl. Když nevěděl, ptal se, byli jsme tým. Bohužel to trvalo jen dva roky, protože ´Bojda´ nečekaně zemřel… Spolupráce s dalším starostou Karlem Škarkou byla už sice v trochu jiné poloze, ale rozhodně si na ni nemohu stěžovat,“ bilancuje Pavel Sedláček.

Stálo to za to?

Na poněkud obligátní otázku, „zda to všechno vůbec stálo za to?“ odpovídá bývalý komunální politik otevřeně: „Určitě. A hlavně, že to nestálo životy, i když dnes mnozí žehrají na to, že byla revoluce sametová až příliš. Myslím, že na to můžeme být spíš hrdí. Podle mého si ovšem lidé toho, čeho nabyli, neumí vážit. Hovořilo se o utahování opasků, které se ovšem nakonec v podstatě nekonalo a přijde možná až dnes. Ozývají se hlasy, že jsme se dřív měli líp, to člověk jen těžko může pochopit, i když na druhé straně vnímám zoufalství lidí, kteří se někdy, i nevlastní vinou, dostanou do nedobré situace. A musím říci, že se mi nelíbí chování ODS ve městě. Nemám nic proti oficiálnímu volebnímu programu, který ODS prezentuje. Ale v malém městě si vidíme hodně do talíře. A já mám pocit, že se znovu kádruje, hrabe se pod sebe, chodí se za projekty, které přinášejí prospěch konkrétním spřízněným lidem.“
A slovo na závěr? „Jsem spokojený s tím, že jsem vším s čistým svědomím proplul. Jako senior mám dnes hodně co dělat. Jsem věrný Kocianově houslové soutěži, věnuji se ochotnickému divadlu, sborovému zpěvu, samozřejmě dětem a vnukům. A taky chalupě, kterou mám v Anenské Studánce. A teď zrovna i přípravě výstavy o dvaceti letech partnerství mezi Ústím a Neuköllnem, která se uskuteční v Berlíně i u nás,“ uzavírá Pavel Sedláček.