Tou cílovou je nejen pro ředitelku Duhy areál Perly. A za jak dlouho? Pedagožka, která vedla mimo jiné pardubický „nízkoprah", si v adventním čase zatipovala: „Optimistický scénář přesunu, když všechno vyjde, je za čtyři roky. Já odhaduji šest, osm let."

Pedagogům se pomalu chýlí ke konci první pololetí, jak vypadalo z vašeho pohledu to „duhové"?
Asi podobně jako před rokem, i když z mého pohledu je přece jen klidnější. Já vloni v září začínala svůj první školní rok v DDM, takže vše bylo hektičtější než nyní.

Nemusíte se trápit přesunem do jiných prostor.
To ano, v září uplynuly od stěhování dva roky. Já ale nastoupila až v dubnu.

Lze fungovat pod jednou střechou se střední uměleckou školou, daří se to podle vás?
Beru naše současné působiště jako odpichové místo, přestupní stanici. Někteří kolegové občas melancholicky vzpomínají na staré sídlo, v čem bylo lepší. Na druhou stranu řada lidí z horní části města je ráda, že má DDM, jak oni říkají, v centru. Koexistence se školou je o dohodě. Jsme na ní do jisté míry závislí, třeba vlastní keramickou dílnu nemáme, využíváme školní v suterénu. Chtěli jsme si udělat horolezeckou stěnu, u nás na patře to nešlo, takže ji máme v ateliéru v přízemí, kde jsou vyšší stropy.

Zmínila jste spojení přestupní stanice, tou cílovou by podle všeho měl být areál textilky Perla. Kde berete jistotu, že zrovna DDM Duha v Perle skončí?
Město nechalo vypracovat strategii, kde je napsané, co by v Perle mělo být. My jsme uvedeni na prvním místě. „zuška" i muzeum už mají nové prostory, tak snad se dostane i na nás.

Nechtěl jsem malovat čerta na zeď, jen se někdy nemohu zbavit dojmu, že se o Perle dosud pouze mluví. Kdy myslíte, že se přejde od slov k činům?
Byli za mnou již architekti ze dvou studií, kteří se do veřejné soutěže na návrh revitalizace území Perly 01 přihlásili. Optimistický scénář přesunu, když všechno vyjde, je za čtyři roky. Já odhaduji šest, osm let. Hodně lidí v Ústí říká, že k tomu nedojde nikdy, ale nechci být pesimistka.

Z pozice ředitelky ústeckého DDM máte jistě možnost porovnávat jeho zázemí s ostatními zařízeními tohoto typu v kraji. Jak by takové srovnání vyznělo?
Samozřejmě mám o nich přehled, ředitelé v Pardubickém kraji se scházejí čtyřikrát do roka v jednom z domů dětí a mládeže, migrujeme po kraji, známe se osobně. Všude byste našli nějaká pozitiva i negativa. Někde mají mnohonásobně víc peněz na provoz od města a tím mohou mít výrazně levnější kroužky. Kolikrát ale mají třeba jen dva zaměstnance, kteří totálně nestíhají. Naproti tomu pardubické organizace mají na stejný počet dětí více pracovníků než my, někdy třeba až dvojnásobně.

Kolik kmenových zaměstnanců je tedy momentálně v Ústí?
Šest, pět pedagogů a účetní. Externistů na kroužky máme kolem čtyřiceti.

Počet dětí docházejících do kroužků se tady dlouhodobě počítá v řádu mnoha set, jak je tomu nyní?
Letos máme 865 účastníků zájmového vzdělávání, z toho 720 žáků a studentů, to znamená od 1. třídy do posledního ročníku střední školy. Zbytek tvoří dospělí a předškoláci, na které nedostáváme příspěvky od ministerstva.

Zejména střední školy v kraji naříkají, že mají žáků málo a populačně silných ročníků se některé z nich možná ani nedočkají. U vás bude asi situace jiná, že?
Za posledních pět let je počet zájemců přibližně stejný. Hlavně poslední rok jsme dělali kampaň ve školách, slibovala jsem si od toho nárůst počtu dětí, ale nedošlo k němu. Prostě některé děti chodit nebudou a jiné zase třeba až na tři, čtyři kroužky. Je to asi dáno zázemím, smýšlením rodičů. Dá se tedy říct, že máme víceméně stabilní počet účastníků zájmového vzdělávání.

Trochu jste si posteskla, že spolupráce se základními školami by mohla být lepší. V čem?
Tak třeba jsme si mysleli, že by horolezecká stěna mohla přilákat tělocvikáře základních škol, mají to sem blízko. Několikrát jsme jim to nabízeli, zatím nikdo nepřišel. Na rozdíl od dětí ze speciální školy nebo těch z České Třebové.

Dům dětí nejsou jen kroužky během pracovního týdne, ale také akce o víkendech a prázdninách. Teď jste se například chystali do Drážďan, viďte?
Chystali, loni jsme nově připravili vánoční Vídeň. Autobus jsme naplnili také proto, že jsem obcházela třídu po třídě na všech základních školách a také mohli jet i rodiče. Jenže letos…

Vyšla vaše snaha naprázdno?
Víte, je hrozně těžké na nové akce, které vymyslíme, sehnat lidi. Pozvánky dáváme na webové stránky, Facebook, roznášíme je po školách, na informační centrum, do vývěsky… Ale stejně, když akce není zažitá nebo si o ní lidé neřeknou, tak naše snaha nestačí. Asi hrála roli i cena, která byla mnohem vyšší. Drážďany jsou dál, takže autobus stojí víc a dále jsme měli domluveného profesionálního průvodce. Ale hlavně, neobcházela jsem třídu po třídě a přihlásilo se osm dětí. Ani po domluvě s cestovní kanceláří, že bychom uspořádali zájezd společně, se situace nezlepšila. I CKM mělo málo zájemců, a tak zůstalo jen u nápadu. Trošku mne mrzí nezájem lidí ve chvíli, kdy vymyslíme něco nového.

Které akce naopak patří mezi stabilní, zavedené?
Léta letoucí vánoční besídka a zahradní slavnost, představující činnost kroužků. Tyto akce rodiče nic nestojí, o peníze na ně žádáme město, proto se obejdou bez vstupného. A každý se chce přijít podívat na své dítko, jak mu to na jevišti jde. Podobně když děláme příměstské tábory, kde děti nemusí platit ubytování, vezmou si s sebou jídlo na celý den, a výsledná cena je tedy poměrně nízká. Zájem o tyto tábory je pak vysoký. Jakmile však jde o pobytový tábor, zájem výrazně poklesne. Je to asi i tím, že některé děti a někteří rodiče se prostě nechtějí od sebe odloučit a také tím, že hodně současných dětí nechce být delší dobu bez svého počítače.

Na podobný trend musíte nějak zareagovat, ne?
Jistě, počet pobytových táborů snížíme, počet příměstských, kde jsme museli některé zájemce dokonce odmítat, naopak zvýšíme.

Je to zvláštní, čekal bych, že děti v létě rády minimálně na týden „zmizí od rodičů". A jim stačí pouhý den?
Těžko to paušalizovat. Na prázdniny jsme se spojili s občanským sdružením LDT Zblovice a uskutečnili pobytový tábor u Vranovské přehrady. Jde o bývalý tábor VÚB. Protože tento tábor má již více než třicetiletou tradici, nemají problém ho naplnit, i když jde o kapacitu osmdesáti dětí. Takže vidíte, že tu jsou i děti, které rády vyjedou od rodičů za dobrodružstvím na šestnáct dní.

Vrátím se trochu zpět. Současná mladá generace a počítač, další velké téma. Opravdu se podle vás mění, touží mnohem víc po virtuálním světě?
Určitě, já mám dvanáctiletou dceru, a ta se musí na Facebook každý den aspoň podívat (smích). Ovšem má zase hodně kroužků, takže není zrovna typický příklad. Pro zajímavost nedávno přišli z regionální televize a ptali se v dramatickém kroužku šesti dětí, co budou dělat o podzimních prázdninách. Myslím, že tři odpověděly, že nebudou dělat nic a zůstanou doma u počítače. Co s tím ale můžeme dělat?

Být jako DDM alternativou? Nebo je to donkichotský boj?
Myslím si, že opravdu hrozně moc záleží na rodičích. Pokud jsou sami akční, někam jezdí, s dětmi i sami stále něco podnikají, děti posílají na kroužky, tak ty pak zákonitě nestráví tolik času u monitoru. A pak jsou rodiny, kde děti nechodí na žádný kroužek a sedí u počítače třeba čtyři, šest hodin denně. Takže alternativa jsme, ale pro ty, kteří chtějí.

Má cenu za současné situace nabízet nové kroužky, nestačilo by držet zavedené?
Máme stabilní základnu, nejvíce naplněné jsou tradiční kroužky, zejména sportovní typu atletiky a karate. Hodně táhne street dance, hit posledních několika let. Nových kroužků nabídneme vždy spoustu, dejme tomu půlka se každoročně otevře. Pokud se nezadaří, už to další rok nezkoušíme. Vypozorovat pravidlo? To bych řekla, že nejde. Třeba na znakový jazyk jako nový kroužek se přihlásilo mnoho zájemců, letos jej máme už druhý rok. Ale zase na břišní tance pro děti, což byl vždycky tahák, se teď přihlásily pouze tři děti a poprvé po letech se vůbec neotevřel.

Obraťme list: Vánoce jsou za dveřmi, už k vám dorazil adventní klid?
Spíš ne, musíme udělat inventuru, před nedávnem jsme pořádali první předvánoční řemeslný jarmark a první lezecké závody pro děti, doháníme mnoho věcí, ještě ani nemáme výzdobu (úsměv). Kolegyně s dětmi vyrábí vánoční přáníčka, která chceme rozdávat příznivcům, sponzorům.

Daří se vám je nacházet?
Moc ne. V Ústí bohužel v současné době není příliš výrobních podniků, kterým by se dařilo tak, aby mohly ještě někoho podporovat.

Tak aspoň nemusíte těch přáníček vyrábět tolik..
Musím ale říct, že samotné město nás minulý rok výrazně podpořilo. Díky mimořádné dotaci na vybavení jsme mohli nejvíc viklající se židle a stoly a nejhorší počítače obměnit. Bohužel ve chvíli, kdy se nám nedaří shánět peníze od sponzorů, musíme přikročit ke zvýšení cen za kroužky.

K tomu již došlo?
V minulém školním roce jsme zvýšili ceny kroužků, protože na některé jsme museli výrazně doplácet. Lidé sice vyjadřovali nesouhlas, ale ač jsme se trochu báli, přihlásilo se zhruba stejně dětí jako v předchozím školním roce. Letos jsme se zápisným až na výjimky nehýbali.

Máte nějaké novoroční přání pro ústecký DDM Duha, další „dédéemka" či pedagogy, kteří v nich působí?
V poslední době se setkávám s názorem: „Dnes pracovat s dětmi, to je hrozné, to bych nemohl. Dost se vám divím, že to děláte." Mám vystudovanou speciální pedagogiku, dělala jsem vedoucí nízkoprahového klubu a pracovala s opravdu problémovými dětmi. Děti, které chodí do DDM, mi přijdou hodné a fajn. Hlavně nejsme škola! K ničemu je nenutíme, chodí sem, protože chtějí, na věc, která je baví. Přála bych domům dětí, aby měly minimálně stejně nebo i více zájemců, které to bude bavit. Aby děti do kroužků chodily se zájmem, ne z donucení. (jp)

Štěpánka Svobodová
ředitelka DDM Duha Ústí nad Orlicí, 39 let
absolventka oborů:
Speciální pedagogika (Univerzita Hradec Králové), Výchovné poradenství (Univerzita Karlova)
pracovala v DDM v Praze a také jako vedoucí nízkoprahového centra v Pardubicích