Anna se narodila v roce 1931 a dětství prožila na rodinném devatenáctihektarovém hospodářství v Červeném Potoce (německy Rothfloss) u Králík (německy Grulich). Na statku u Vogelových bydlelo několik lidí, kteří s hospodářstvím pomáhali.

V září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Narukoval také otec pamětnice, ale brzy se vrátil. Po mnichovské dohodě zabralo Německo bez boje celé pohraničí a s ním i Červený Potok, ve kterém bydleli jen němečtí obyvatelé. Většina mužů musela narukovat do wehrmachtu a spousta z nich se již nikdy nevrátila.

V prosinci 1938 přijel vlakem do Králík Adolf Hitler. Osobně se chtěl podívat na místní opevnění, které se začalo stavět před válkou. Údajně také přihlížel jeho odstřelování.

Pamětnice uvedla, že kvůli tomu byla evakuovaná i část Červeného Potoka: „Oni si mysleli, že to vyletí do povětří. Starou belu! Vždyť to byl samej železobeton…“

Jarmila Halbrštátová, roz. Kaplanová
Zemřela válečná veteránka Jarmila Halbrštátová

Anna Vašátková vzpomínala, jak byl místním rozhlasem vysílán Hitlerův projev a jak ho maminka kritizovala: „Moje máma říkala: ,Takhle sprostej nebyl žádnej císař.' Ale varovali jsme ji, ať je radši zticha. Měli jsme otevřené okno, co kdyby ji někdo slyšel a udal?“

Konec války plný strachu

Na konci války utíkaly ze Slezska před postupujícími sovětskými vojáky davy německých civilistů a vojáků, kteří se ubytovávali všude v okolí. V květnu 1945 přišli do kraje sovětští vojáci. Otce s pistolí v zádech přinutili k vydání hodinek, sebrali mu koně. „Ženy se musely schovat na půdách, v seně a všude. A když jim neunikly, byly od těch vojáků nakažené. Jenže nikoho ani nenapadlo, že to bude tak zlé.“

Ještě v květnu do Králík přijela partyzánská brigáda s velitelem poručíkem Josefem Hýblem, která ve městě svolala samozvaný soud. Při něm bylo několik Němců rychle odsouzeno k brutálnímu bití nebo smrti. Lidé z této brigády měli na svědomí i několik poprav v okolních vesnicích. V Červeném Potoku ale prý k žádným trestným výpravám nedošlo.

Anna Vašátková vyprávěla, jak po vesnici chodily skupiny Čechů: „Jednoho dne jsme museli jít do školy pro pásky s 'N' a legitimace. Zatím u nás řádili nějací lidé. Tatínek měl krásný nový oblek. Byl pryč. Já jsem měla dva kabátky, taky byly pryč. Vzali si, co se jim líbilo… Ale jestli to byli partyzáni nebo obyčejní vojáci, těžko říct.“

Příbuzní i kamarádky byli najednou pryč

V roce 1946 probíhal na Králicku odsun Němců. „Celá vesnice byla vystěhovaná,“ uvedla Anna Vašátková, která měla mezi odsunutými lidmi všechny příbuzné a kamarádky: „Všichni moji spolužáci byli pryč a já jsem říkala: ,Mami, já chci taky pryč. Já už tady nechci zůstat.'“

Vogelovi nebyli odsunuti prý z toho důvodu, že měl otec českou matku. Oba rodiče uměli dobře česky, otec navíc ovládal i ruštinu, kterou se naučil během tříletého ruského zajetí v I. světové válce.

Noví osadníci se v Červeném Potoce usadili později. Obec byla totiž v karanténě kvůli slintavce dobytka. „Aby se neroznášela, bylo zakázáno zabírat usedlosti. Když už bylo po slintavce, přišli Slováci. Češi už měli dávno něco zabráno.“

Do odsunu nemuseli, ale byli vyhoštěni

Zpočátku Vogelovi hospodařili na svých polnostech, ale obdělávat 19 hektarů půdy bez pomoci čeledínů bylo nad jejich síly. V roce 1948 přišli na jejich statek čeští reemigranti z Volyně, a celá rodina se musela během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. „Oni přišli, když jsme obědvali a druhý den ráno jsme se museli vystěhovat. Maminka vzala pod paži hodiny ze stěny a šli jsme přes kopec do Králík. Tatínek jel za námi s koňmi postelemi a nějakým dřevem, abychom měli čím topit. Sehnal narychlo bydlení v jedné světnici v Králíkách.“

Plukovnice ve výslužbě Jarmila Halbrštatová
Poslední válečná veteránka od Sokolova. Zemřela Jarmila Halbrštátová

Za šest týdnů museli oba rodiče do mlýna u Holendů, do 40 kilometrů vzdálené Rybné nad Zdobnicí. Na obývání tam dostali jednu malou místnost. Po několika měsících otec sehnal pro oba práci ve mlýně u Kalousků ve Slatině. V roce 1951 se museli vrátit do Králík, protože si je na práci vyžádal místní státní statek. Oba rodiče již měli celoživotní dřinou podlomené zdraví, a brzy zemřeli.

Anna mezitím pracovala na statku v Prostřední Lipce, v tkalcovně Orban Vamberk či v Hedvě Králíky. V roce 1955 se vdala za Zdeňka Vašátka. Rodinné hospodářství jí bylo vráceno zcela zdevastované v roce 1994.

Vít Lucuk, Iva Marková