Každý z našich rozhovorů začínáme stejně, tedy otázkou, jaký je váš vztah k pivu?
Pivo je pro mě, jako pro každého, kdo se hodně pohybuje, zdrojem potřebného hořčíku. Myslím si, že všechno to zdravé, co pivo přináší, je na mně i vidět (smích). Jít na pivo je ale také příležitost sejít se s lidmi, popovídat si s nimi, což je pro mě důležité a často i inspirativní.

Výuka tance je ve vaší rodině tradicí, pokud vím.
Je to tak. Tanec učili můj tatínek i maminka, taťka vlastně učí dodnes, a to je mu sedmasedmdesát let. Když se u nás začínalo s výukou společenského tance, moc se to tehdejším soudruhům nelíbilo, protože byl tanec považován za buržoazní přežitek. Výuka tance se ale dál spojila se společenskou výchovou, což nikdo tehdy nevyučoval. A vlastně tak se podařilo navázat na klasické taneční kurzy, které u nás byly už za první republiky. Jen pro zajímavost, Svaz učitelů tance byl ustaven 20. srpna 1968. Můj tatínek jel z jeho prvního sjezdu kvůli vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa domů tři dny a my jsme vůbec nevěděli, kde je.
Já jsem začínal po absolvování lidové konzervatoře učit tanec v České Třebové, bylo to v první polovině osmdesátých let a byl jsem ještě relativně mladý (úsměv). Tam jsem nastoupil po manželích Rábových. Posléze jsem tak nějak postupně dědil rajón po manželích Křížových, kteří učili na Litomyšlsku, Poličsku, Ústecku, Lanškrounsku a Moravskotřebovsku, zřejmě jsem jim padl do oka. Tehdy mi řekli „Honzíku, tvůj styl se nám líbí. Chtěli bychom, abys nastoupil po nás“. Za to jsem jim dodnes vděčný. I když se místa, kde jsem učil a učím, postupně obměňovala, rajón v podstatě zůstal zachovaný.

Máte povědomí o tom, zda se stejným způsobem jako u nás učí tanec a společenské chování i v jiných zemích?
Náš způsob je v porovnání s ostatním světem poměrně atypický. Pokud vím, podobně je to na Slovensku, trochu ještě v Polsku. Tak masově, jako u nás, kdy do tanečních přicházejí desítky párů a my je učíme všechny najednou, se ve světě zpravidla neučí. Tam taneční školy vyučují především individuálně. Fenomén tanečních kurzů v českém pojetí je opravu výjimečný.

Přinesla nějaké změny ve výuce tance doba po „sametové revoluci“?
Budu upřímný, po revoluci jsme měli trochu strach, že to i u nás spadne do toho západního stylu, tedy do individuální výuky. Ale nedošlo k tomu. Za minulého režimu byla u nás výuka tance a společenského chování vlastně povinná, střední školy a učiliště ji měly v učebních plánech. Po listopadu 89 se to změnilo, kurzů ubylo, ale podstatu se podařilo udržet. I přesto, že se účast na tanečních stala dobrovolnou, životaschopnost těchto kurzů se prokázala a taneční zůstaly do dneška. Což potvrzuje, že český model výuky tance a společenského chování je dobrý. A stále je chápána užitečnost a potřeba této výuky jako součást všeobecné výchovy mladého člověka. A ty kořeny, jak už jsem řekl, jsou někde v první republice. Někde u pana Gutha – Jarkovského.

Před revolucí měla výuka tance a společenského chování podporu státu. Jako placený učitel tance jste přišel do připraveného prostředí, v podstatě jako do třídy, a učil jste. O ostatní jste se nemusel starat. Dnes se musíte naopak postarat úplně o všechno. Žádáte někdy o granty, máte podporu radnic? Vždyť vychováváte, působíte jako pedagog.
Tak tahle otázka je pro mne nahrávkou na smeč. S granty jsem zatím nikde neuspěl. Abych nelhal, tak jednou ano, ovšem podmínky byly hodně přísné až nedůstojné. Jinak mi vlastně pokaždé bylo řečeno, že kdo na to má, ten si kurzy koupí, kdo ne, ten si je nekoupí. A když nemám na zaplacení sálu, tak ať taneční nedělám. Slýchávám i názory, že taneční jsou ryze komerční záležitost a cena musí být taková, abych všechno mohl zaplatit. Osobně to považuji, mírně řečeno, za nerozumné. Já se snažím o to, aby byly taneční přístupné co největšímu počtu dětí z jakýchkoli rodin, čemuž nakonec i přizpůsobuji cenu kurzů.
S čistým svědomím mohu říci, že většina peněz, které vyberu na kurzovném, jde na pokrytí nákladů, tedy nájmu sálů, provozu, potřebných služeb a podobně. Samozřejmě, že něco musím vydělat, pracuji o sobotách a nedělích, kdy mají ostatní volno. Jako taneční mistr bych se ale neuživil, kurzy pro mě nejsou hlavním zdrojem obživy. Pro mě jsou životním hobby, práce s mladými mě ohromně baví. Jinak pracuji v pojišťovnictví a finančnictví.

Jaká je práce s mladými, co vám dává?
Já jim vlastně otvírám dveře do dospělosti. Končí jim puberta, společnost jim už zdaleka všechno nepromine. Čeká se od nich, že se budou nějak chovat, budou víc zodpovědní, že se naučí pohybovat v různém prostředí, to spektrum je velice pestré. Mám zkušenost, že děti, které do tanečních nejdou, pak později často samy se sebou bojují. A mám zpětnou vazbu i v tom, že absolutní většina absolventů mých tanečních ani jejich rodiče nelitují, že do toho šli. Něco se naučili, něco zažili, ale také se pobavili. A to pro mě hodně znamená.

Jak se tančilo dřív a co se tančí dnes?
Jak my říkáme, světový taneční repertoár je daný, stále jde o klasické tance, které se učí po celém světě. A jsou vlastně i způsobem neverbální komunikace. Když přijedu do zahraničí, nemusím znát řeč, ale pokud se řekne waltz, mohu jít požádat o tanec třeba Španělku a rozumíme si.
Pak se samozřejmě přizpůsobujeme novým trendům, v posledních letech je to třeba salsa. Ta výuka se moc od doby minulé neliší, i když je samozřejmě uvolněnější, už není žádná cenzura (úsměv).

Neučíte jenom mládež, známé jsou i vaše kurzy pro dospělé a pokročilé.
Ty byly vždycky. Byly ale méně vidět. Ač to zní paradoxně, většinou se na nich domluvily party na vesnici. Lidé si chtěli užít netradiční způsob zábavy, ovšem i na určité společenské úrovni.
Dnes je to v trochu jiné poloze. Přibývá kupříkladu firemních večírků, víc se tancuje a měřítkem společenské vyspělosti je i to, zda umíte tancovat. A tak přicházejí i dospělí, kteří se chtějí v tanci zdokonalit. Obecně ale vidím úroveň znalosti tance u nás ve srovnání s okolním světem jako velmi slušnou.

Často se mluví o tom, že dívky a ženy mají k tanci větší předpoklady, než chlapci a muži. Je pravda, že někteří muži jsou nenapravitelná „polena“, s nimiž se nedá hnout?
Tak ženy jsou na tom samozřejmě lépe. Ale úloha chlapa v tancování je nezastupitelná. On musí být v tanci vidět. Moje krédo ve vztahu k tanečníkům je, že nemusí dokonale umět, tancování je musí především bavit. Dokážu jim poradit. A nikdo snad z mých tanečních neodešel s tím, že by slyšel, že je „poleno“. Někdo sice nemusí mít dar úplně na všechno, může ale nahodit image, nedat na sobě znát mindrák a ustojí to. I když hodně záleží i na partnerce.

Které tance máte rád, učíte je nejradši?
Už jsem starší (úsměv), takže u mě jsou to standardní tance, elegance. Kupříkladu valčík, waltz…

Co byste vzkázal rodičům, kteří zvažují to, zda své dítě zapsat či nezapsat do tanečních?
Asi to, že pokud se naučíte tanci a společenskému chování, vydrží vám to na celý život. To se prostě neztratí. Se sportem jednou skončit musíte, s tancem ne. Můj tatínek říká, že kdo si myslí, že je starý, je starý jen proto, že netančí.

Je léto, většina z nás odpočívá, jezdí na dovolené… Jak jste na tom vy?
Nebudete mi to věřit, ale stal jsem se dokonce i stavbyvedoucím. Chci si splnit svůj sen a zúročit letité zkušenosti, které po své padesátce jako učitel tance mám, a tak dnes přestavuji bývalou ústeckou restauraci Družba na taneční centrum. Ale to je na další, hodně dlouhé povídání (smích).