Co možná nevíte
- All Hands Volunteers je nezisková organizace se sídlem v USA, jejímž cílem je pomáhat v oblastech postižených přírodní katastrofou.
- Za pět let existence se ve čtrnácti projektech, mimo jiné na Haiti, Filipínách nebo Indonésii, vystřídalo téměř šest tisíc dobrovolníků z více než čtyřiceti zemí světa včetně České a Slovenské republiky.
- Více na http://hands.org

Vracím se opět do japonského města Ofunato zničeného březnovým tsunami mezi různorodou směsici lidí z celého světa, kteří se pod záštitou americké organizace All Hands Volunteers snaží zachránit, co se dá. Při práci v blátě, prachu a vedru poznávám blíže ty úžasné lidi, kteří věnovali své peníze i čas a odcestovali do země, kterou předtím navštívili maximálně jako turisté, aby jí pomohli z nejhoršího. Alespoň několik jsem vám představil před dvěma týdny v druhém dílu Deníku tsunami, nesmím ale zapomenout i na další zapálené dobrovolníky.

Čtete také:
Přátelství, která vznikla po smrtící tsunami
Být tak blízko naprosté katastrofy bere dech

Tommaso – Ve svém prvním týdnu Itala z Tokia zaznamenám jen tím, že mě zdraví „ahoj prdelko“ a vysvětluje, že to je jediná věta, kterou se naučil za rok v Plzni, protože s ní mohl balit holky. Jeden večer si však ke mně sedne a ptá se, jestli nechci vidět fotky, které má s Češkami. A já nestačím zírat. Tommaso, který se zabývá nákupem a prodejem firem v potížích, totiž chodil s Helenou Houdovou a ještě s další Miss ČR, na jejíž jméno si nemohu zaboha vzpomenout. Návdavkem přidává historku, když seděl kousek od prezidenta Klause v porotě miss a moderátor se ho ptal, co dělá. „No chodil jsem už se dvěma Miss, tak tady vyhlížím další oběť,“ směje se Tommaso. Ale jestli moderátor jeho slova přeložil správně, nikdo netuší.

Jake – Stejně jako sedmdesátník Norman i Jakea tipuju na padesát a i u něj jsem vedle jak ta jedle. Kanadskému tesaři je jen o pár let víc než mně a jeho příšerná angličtina je kombinací Kanady a Seattlu, kde nyní žije. Přes celou paži má vytetovaný japonský motiv, ale v zemi vycházejícího slunce nikdy nebyl. Pracujeme spolu v několika domech a kromě toho, že je samozřejmě skvělý řemeslník, udivuje mě, jak se tenhle drsňák dokáže vcítit do nešťastných majitelů stavení, kteří se o nás sice starají, vozí nám pití i jídlo ( i když by nemuseli), ale stále smutně prohlíží trosky v okolí svých zachovaných domů. Jake odjíždí týden po mně, ale když se loučíme, směje se, že možná bude muset zůstat. „Banka mi poslala zprávu, že na účtě nemám ani dolar, tak nevím,“ řehtá se a mezi své kamarády na Facebooku si přidává všechny naše japonské překladatele.

Jordan – Student japonštiny patří do skupiny mladých Američanů, kterým pracovně říkám „Mladé pušky“. Všem je kolem dvaceti, nikdy nebyli mimo Spojené státy a jsou pořád „happy“. Na druhou stranu právě tihle kluci pomáhají udržet v All Hands stále dobrou náladu. Jordan se snaží najít slovíčka, kterým se s tím člověkem z neznámého Czeska spřátelí, ale musím mu vysvětlit že „comrade – soudruh“ a německé „jawohl“ mezi ně nepatří. Trpělivě mu vysvětluju naši historii, než si všimnu, že ho více zajímá hezoučká Japonka Mami, takže se místo středoevropských reálií vrhá na procvičování japonštiny. Když Mami odjíždí, uctivě jí odnáší batoh na nádraží.

Pokračování příště

(Marek Hovorka, publicista, bývalý šéfredaktor Deníku)