Neposlechl. Přidal ještě jedno stříbro a jeden bronz. Ve čtvrtek si vychutnal ovace před natřískaným náměstím. Konečně doma…

Ale sám se do velkého dobrodružství pouštět nemohl, biatlonová sezona stále běží. „Umím slavit docela mohutně, v Soči nebylo moc čím a není ani prostor. Takže určitě bude nejedna oslava po sezoně," šibalsky mrkl.

Za rok vystřílí zhruba 18 tisíc nábojů, nikdy by nešel lovit zvířata, terče maximálně vyměnil za melouny. Když měl v Soči říct, co mu na olympiádě nejvíc chybí, okamžitě vypálil: „Manželka a pes." Je mu devětadvacet, v cíli závodu ho bezpečně poznáte podle vyplazeného jazyku… a hlavně na něj sedí označení „normální kluk".

Moc si nepřipouští, že se během necelých tří týdnů v Rusku stal celebritou: „Nějaký větší mediální zájem asi chvíli bude, ale tak za měsíc to, myslím, bude v klidu." Plete se, nebude. Přivést tři medaile z jedné olympiády? Ne, na to se rozhodně nezapomíná.

A že by některou z nich prodal jako třeba Lukáš Pollert svoje zlato, co získal ve vodním slalomu v Barceloně 1992? Ani nápad. „Medaile jsou pro mě rozhodně neprodejné, přijde mi jako nesmysl je prodávat. Pro toho člověka jsou největší vzpomínkou na kariéru."

Jeho sportovní život je tak pestrý, že by vydal už teď na knihu. V 10 letech mu lékaři diagnostikovali Perthesovu nemoc. Měl problémy s kyčelním kloubem a skoro rok strávil v léčebně. Jeho otec mu tam vozil rozemleté skořápky s medem. Doktoři zakazovali sport. Kvůli splašené střelbě Moravcovi přezdívali Janek…

Tohle je pryč. Teď není jen hrdinou „svého" Letohradu, ale celého Česka.