Profesní život pana Rajmana byl totiž po dlouhá léta spjat s funkcí hlavního veterináře dostihových závodů. S panem Jiřím jsem se sešla v jeho oblíbené kavárně v centru Pardubic, kam rád chodí na skleničku vína, u níž poslouchá hudbu. Celý život věnoval koním, dostal se ale i k exotickým zvířatům a dokonce operoval slona.

Jak vnímáte, že jste byl oceněn nejvyšším krajským vyznamenáním?
Mě by to nenapadlo, přihlásil mě tam syn. Je to pro mě zadostiučinění. Odpovídá to všemu co jsem pro Pardubice udělal. Strašně mě to potěšilo.

Váš profesní život byl po dlouhá léta spjat s funkcí hlavního veterináře dostihových závodů. Pardubice každoročně žijí dostihy a Velkou pardubickou. V říjnu proběhne již 131. ročník. Chodíte se dívat?
„Na dostihy jsem musel chodit z profesních důvodů. Viděl jsem šedesát sedm Velkých pardubicích. Přes polovinu jich mám za sebou přímo u Taxisu. Loni jsem poprvé v životě koukal na dostihy doma u televize.

Proč právě koně? Jak jste se k tomuto povolání dostal?
Pocházím z venkova. Můj děda a moji rodiče měli hospodářství a k tomu patřili koně. Nakonec jsem se já a tři spolužáci rozhodli, že půjdeme do Brna studovat vysokou školu veterinární. A tu jsme úspěšně dodělali. V roce 1956 jsem promoval a vrátil se do Pardubic. Nejdříve na praxi do vojenské veterinární nemocnice, poté mi šéf nabídl práci, a od té doby jsem tady.

Musí v sobě mít člověk něco speciálního, aby celý život věnoval péči o zvířata?
Je potřeba mít kolem sebe dobrý tým lidí a zástupců různých oborů. Bez tohoto to nejde dělat. Podle mě je to více méně dané. Tohle když člověk nedělá od dětství, je ztracený.

Získal si mezinárodní věhlas péčí o dostihové koně. Letos se ho rozhodl vyznamenat i kraj, ve kterém celý život působí.Foto: od Tomáše KubelkyZískal si mezinárodní věhlas péčí o dostihové koně. Letos se ho rozhodl vyznamenat i kraj, ve kterém celý život působí.Zdroj: Deník

Vedle koní, jste operoval i slona. Jak bylo možné se v Pardubicích v roce 1971 k takové operaci dostat?
Bína, tak se slonice jmenovala… Bylo to vlastně tak, že jdete do něčeho, co nevíte, jak dopadne, ale musíte jet. My jsme tenkrát dělali skoro všechno. Jednoho dne mě oslovil kolega z cirkusu a říkal mi: „Hele, já ti sem pošlu slona“. Bál jsem se, že mi to zvíře uteče a já budu v noci lítat po Pardubicích a nahánět slona. Nicméně jsem se tam nakonec vypravil sám. Museli jsme použít nástroje na koně a musel to být fofr, aby se nám slonice neprobudila. Ale všechno jsme zvládli. Když bylo po všem, ředitel cirkusu nám teprve ukázal, že tam stáli policajti se samopaly. Protože kdyby se Bína probudila, všechny by nás tam pošlapala.

Máte za sebou 67 let praxe, protože i v současnosti stále aktivně působíte jako zvěrolékař. Podílel jste se také na tvorbě knihy o podkovářství. Snažíte se svoje zkušenosti předávat dál?
Dělám, na co mi stačí jedna hlava a dvě ruce. Pracuju jako ďas! (smích)

Zkušenosti chci předávat těm, kteří o to stojí. Jsou někteří kolegové, kteří jsou rozumní a rádi přijmou pomoc. Pak jsou někteří, kteří to neocení, a s těmi se nebavím. Nemoci se pořád opakují a já ještě pořád můžu čerpat ze zkušeností, které mám.

Stále aktivně působíte i v České asociaci steeplechase. Jaké jsou vaše další zájmy? Co vás těší?
V první řadě to je hudba. Když jsme začali studovat v Brně, byli jsme neznalí kluci z venkova. Hned první týden studia jsme stihli sedm oper. Do dneška znám všechny pěvce brněnské opery. Ale úplně nejvíc mě těší, když můžu potkávat své známé. Jsem rád, že jsou zdraví a že se můžeme vidět.