Idylickou dobu utnula válka

Oba rodiče František a Františka Hochmanovi nebyli původem z Kyšperku. Františka, rozená Ročková, sem přišla z Prahy ke své tetě Verunce Studené, jíž patřil u nádraží hostinec Na Kopečku. V něm po celodenních „turnusech" odpočívali a odtud novou službu nastupovali zaměstnanci státních drah. Mezi ně patřil František Hochman z Chlumce nad Cidlinou. Brzy dosáhl titulu vrchní oficiál státních drah. Manželé se v Kyšperku usadili a v letech 1908 až 1913 se rodina rozrostla o tři děti. Nejstarší byl Jaroslav, prostřední Jarmila a v roce 1913 se narodil nejmladší Josef. Byl začátek 20. století, idylická doba před první světovou válkou.
Josefovi byl právě rok, když vypukla první světová válka a jeho otec narukoval. Sloužil v Haliči v železničním vojsku. Přežil a šťastně se vrátil. Rodina bydlela u Absolonů.
Vilka Absolonových byla prvním orlickým výstavnějším domem směrem od nádraží po horní cestě ke škole a ke kostelu. Kolonie ještě neexistovala, v sousedství byla jen hospodářská stavení – chalupy, stodoly, pole a na obzoru ke Špitálskému lesu remízek.
Zahrada a volný prostor kolem, tady vyrůstaly tři děti Hochmanovy, dvě Absolonovy a ještě tři děti Lorencovy.
Do obecné školy docházely všechny tyto děti na Orlici, do měšťanky pak do Kyšperka.

Josef Hochman.

Často navštěvoval dílnu knihvazače

V zahradě na svahu otočeném k výtopně stávalo skromné stavení, chaloupka, ve které žil pan Zuman, knihvazač. Měl dlouho dílnu v Pavlištově bráně, v jednom ze sklepů pod původně Palečkovým domem. Josef byl častým návštěvníkem té dílny v dětství i v dospělosti a hodiny trávil nad ročníky časopisů čekajících na vazbu.
To, že si sourozenci vždycky vzájemně pomáhali, ať při studiích, ať na začátku profesionální dráhy, v čase, kdy zakládali rodiny, že si po celý život byli blízcí, způsobily nejen tvrdé poměry doby první světové války. Vliv mělo i úmrtí otce, tehdy, když ještě nikdo z nich neukončil studia.
Vystudovali všichni. Nejstarší Jaroslav průmyslovou školu strojní v Kutné Hoře, Jarmila obchodní školu v Chocni. Josef uvažoval o učitelské dráze, nastoupil však do textilní školy v Ústí nad Orlicí a zdálo se, že zde může rozvíjet své výtvarné sklony například k textilnímu návrhářství.
Jaroslav se úspěšně uplatnil u firmy Kolben-Daněk v Pragovce, v Praze se ubytoval a postaral se tu o první Josefovy kroky, když ten zatoužil po důkladnějším výtvarném vzdělání. Josef nastoupil v nakladatelství Borový a snažil se studovat při práci.
V Kyšperku zůstala natrvalo sestra Jarmila. Pracovala jako úřednice u obchodníka Lederera, starala se o ovdovělou maminku a poskytovala základní servis oběma bratrům, kteří se z Prahy pravidelně vraceli domů. Víkendy i dovolené patřily sportu, výletům, přátelům – například Janu Zemanovi, Františku Holečkovi, rodině Vondrových z mlýna na Orlici…
Oba bratři s velkým zaujetím sledovali budování přehrady v Pastvinách. Často přímo od pražského rychlíku vyráželi na obhlídku stavby a potmě se vraceli domů.

Pouto k rodnému Kyšperku bylo silné

Roku 1932 se sestra Jarmila provdala za Vojtěcha Macha a celá rodina si pronajala dům č. 364 v nově postavené Kolonii. Přestěhováním přes silnici se všichni stali občany Kyšperka. Časté návraty domů, i když se časem oba bratři oženili a zakotvili v Praze, se opakovaly pravidelně až do r. 1950, dokud žila jejich matka, Františka Hochmanová. Jaroslav i Josef byli nejen Kyš-
perku, ale hlavně své sestře věrni a její letitou péči opláceli zájmem o sestřiny dcery, své neteře. Bratři měli podobné osudy. Oběma zemřela první manželka, oba jsou otci synů, oba se znovu oženili. Pouto k původní rodině i k rodnému městu nezaniklo.
Od roku 1931 prošel Josef Hochman v Praze různými kursy večerních a soukromých škol. Vážil si velice večerních kursů na Uměleckoprůmyslové škole vedených profesorem Mudruňkou. Odtud už byl jen krok ke studiu na ukrajinské Akademii výtvarných umění STUDIO v Praze, které absolvoval v letech 1934 – 39. Ukončil je na počátku roku 1939 s diplomem a doporučením pro funkci pedagoga na Výtvarné akademii v Chustu. Březnové události devětatřicátého roku vše změnily.

Prosadil se bez konexí vlastní pílí

Suchá fakta Josefova výtvarného vzdělávání svědčí o mnohém: o typech studií, jaká umožňovalo školství první republiky, o možnostech, jež tato republika dávala na našem území ruské a ukrajinské emigraci, i o vztahu tehdejší společnosti k Podkarpatské Rusi. Je však také svědectvím o společnosti otevírající cestu schopnému mladíkovi, který se v Praze ocitl bez konexí a přímluv a prosadil se nadáním a pílí.
Ač si cenil odborné průpravy, považoval sám za nejlepší životní i uměleckou školu své mnohaleté působení u firmy Borový. Jako interní grafik tohoto nakladatelství se pohyboval v intelektuálním prostředí utvářeném těmi nejlepšími prvorepublikovými autory, jejichž práce Borový vydával. Logo FB (František Borový) najdeme u knih bratří Čapků, Eduarda Basse, Karla Poláčka, Marie Pujmanové, Václava Řezáče, Vítězslava Nezvala, Zdeňka Jirotky, Jaromíra Johna a řady dalších uznávaných i začínajících. Josef Hochman tvrdil, že tady se rozvíjely a tříbily jeho umělecké i lidské postoje a kvality. Kdyby prvorepubliková nakladatelská praxe uváděla v tiráži jméno autora grafické úpravy, objevilo by se tam jméno Josef Hochman velmi často. Jako autora ilustrací nebo obálky jej nacházíme u Borového i u dalších nakladatelství a vydavatelství, v nichž během života působil.
Podobně jako jiné pracovníky z oblasti umění neminulo Josefa Hochmana totální nasazení za druhé světové války. Byl pomocným dělníkem ve Waltrovce. Pak se však rozhodl nebýt a skrýval se až do konce u příbuzných a známých v Podkrkonoší.
V roce 1945 nastoupil ve vydavatelství ROH Práce. Bylo mu dvaatřicet let a zastával tu funkci šéfa výroby, výtvarného redaktora a vedle knižní nakladatelské produkce výtvarně řídil i časopisy, které v Práci vycházely.
Stál také u zrodu prvního poválečného dětského časopisu Mateřídouška a dal mu jeho původní výtvarnou podobu.
Román Letiště od Rexe Warnera vydalo nakladatelství Práce v r. 1947. Obálku vytvořil Josef Hochman. Tato kniha reprezentovala pak s dalšími Československo na první poválečné knižní výstavě evropských nakladatelství v Londýně.

Josef Hochman.

Roky naplněné tvůrčí činností

Externí spolupráce s nakladatelstvím ARTIA začala v roce 1954. Toto exkluzivní nakladatelství bylo určeno mezinárodní spolupráci a propagaci české knižní kultury v zahraničí. Z externisty se brzy stal vedoucím výtvarné redakce. Cizojazyčné a zvláště výtvarně zaměřené publikace, které ARTIA vydávala, patřily v šedesátých a sedmdesátých letech z hlediska ztvárnění knihy jako uměleckého díla k tomu nejlepšímu, co knižní trh mohl nabídnout. Ne všechny tituly však spatřili milovníci krásných knih na domácím knižním trhu.
Od roku 1967 až do odchodu do důchodu byl Josef Hochman vedoucím výtvarné redakce nakladatelství Mladá fronta a současně uměleckým vedoucím výstavní galerie Fronta.
V nakladatelství kromě jiného založil bibliofilskou edici Blíženci. Ta dávala prostor řadě předních výtvarníků k maximálně možnému volnému tvůrčímu uplatnění v původní knižní grafice. Výtvarně spolupracoval na edicích Orbis pictus a Velké epochy kultury.
Černá a bílá, to byly jeho barvy. Černá a bílá – barvy dne a noci, barvy sněhu a stínu. Přivedly jej k ilustracím příběhů z Arktidy i z Himálaje, k až pohádkovým příběhům Marka Twaina, k tajemným zkazkám E.A. Poea a k ponurým nevšedním až hororovým detektivním příběhům Sira A. C. Doyla. Čerpal-li inspiraci z přírody, z vesmíru, kombinoval bílou barvu s modrou.

Josef Hochman.

Profesi se věnoval i na odpočinku

Ani na odpočinku na svou profesi nezapomněl, dále spolupracoval jako knižní grafik a ilustrátor. Jmenujme namátkou vydání historických románů Ludmily Vaňkové či grafickou úpravu a ilustrace nových dějepisných učebnic Věry Olivové pro svobodné školství po roce 1989. Učebnice je snad nejcharakterističtějším příkladem toho, jak předvídal potřeby čtenáře. Stránky jsou graficky zpracovány tak, aby vyniklo to podstatné a bylo utvrzeno tím, co snadno zaujme a utkví v paměti.
Stále hledal nové způsoby výtvarného vyjádření, uplatňoval je i na předmětech denní potřeby. Nepopsány zůstaly jeho výtvarné techniky na prosvětlovacím materiálu i pokusy s tvarováním plastik z tmeleného písku.
Tvůrčí práce vlastní nebo vytváření tvůrčího prostoru pro jiné bylo smyslem jeho života. Patří k těm kumštýřům, kteří se vědomě vyhýbali poctám, bez jejichž života a díla by však naše kultura byla podstatně chudší a řada jeho souputníků by sotva našla porozumění a uplatnění.

Vzkazy a dopisy řeknou vše…

Naše hodnocení se může zdát málo objektivní. Důkazem však může být už sama pouť Josefa Hochmana po nejvýznamnějších nakladatelstvích, tituly, které zpracovával, a pak vzkazy a dopisy od osobností, jejichž dílům dal výtvarnou podobu a jejichž jménům připisujeme vysokou hodnotu. Za všechny uvádíme alespoň dopisy Jaroslava Seiferta. Vzkazy a dopisy samy říkají, kdo to byl a jakou cenu pro ně měl Josef Hochman, rodák z Kyšperka.
Eva Novotná – Machová