Při příležitosti jubilea Nadačního fondu nadaných jsme položili několik otázek Kvido Štěpánkovi.

Jakou hodnotu má podle vás v životě nadání a vzdělání?
Nadání a vzdělání jsou dvě různé věci, které spolu mohou a také nemusí souviset. Dříve bývalo mnoho nadaných, kteří z různých – například politických – důvodů nemohli dosáhnout vzdělání. Dnes vidíme opak. Je mnoho oficiálně vzdělaných lidí, kteří skoro nic neumějí. Vzdělání se tím velice diskredituje a devalvuje. Zbývá ještě malá hrstka škol neobejdutelných – například medicína.Velká většina ostatních nemá valnou hodnotu – v praxi raději vezmete člověka nadaného se vzděláním základním než magistra či inženýra, který absolvoval některou z minimálně náročných vysokých škol, žádné nadání nemá a umí málo.

Podal vám osobně v životě někdo pomocnou ruku, nebo to bylo přesně naopak, a proto jste fond založil?
Maminka mně umřela ve třinácti letech a příliš jsme si vyskakovat nemohli. Nicméně vždycky jsme doma potřebné peníze dohromady dali. Založení fondu tak s mojí dřívější situací nesouvisí.

Koho podporujete – mladé, staré, sociálně znevýhodněné, umělce, vědce, jednotlivce, instituce?
Navíc k situaci popsané v první odpovědi se ukázalo, že „nadaných a chudých“ nebo i jen „studujících a chudých“ je v naší společnosti kupodivu nečekaně málo. Kdybychom tedy setrvávali jenom u nich, naše podpory by byly příliš měkké a dostávali by je lidé, kteří je ve skutečnosti příliš nepotřebují. Proto jsme záhy „přesedlali“ na handicapované. Tam se jedná mnohdy skutečně o srdcervoucí případy, kterým můžete penězi jenom trochu pomoci, ale jejich problém vyřešit nemůžete. Ale aspoň něco.

Kolik lidí fond za těch patnáct let podpořil? Můžete tuto podporu pro čtenáře vyčíslit?
Bylo to 122 studentů, 116 rodin s handicapovanými dětmi a množství dobročinných organizací, jako ústavy pro mentálně a tělesně postižené děti i dospělé, např. Diakonie České církve evangelické, Dětské domovy, Centra pro zdravotně postižené, další Církevní instituce, farní úřady, Unie nevidomých a neslyšících, Fond ohrožených dětí, charitní domovy, stacionáře, hospicy, a mnoho dalších podobných institucí. Celkem jsme jako fond darovali 15,5 milionu korun.

Pokusil se fond někdo za dobu jeho fungování zneužít?
To zcela nepochybně, ale nevím o zneužití hrubém a zásadním. Zcela určitě byli ne všichni v tak akutní situaci, jak psali, zcela určitě nepoužili dar ve sto procentech přesně tak, jak slibovali. Ale handicapovaným to nemám za zlé. Považte, kolik trápení mají se svým problémem. Peníze jsou pro ně stejně jenom slabou náplastí.

Zůstáváte s některými nadanými v kontaktu – přátelském nebo pracovním? Kdo vám udělal největší radost, zklamal někdo naopak?
Zklamání jsem už zapomněl a nemyslím na ně. Potěší, že se mnozí ozvou, pošlou třeba fotografie z výbavy, kterou za pomoc nakoupili, výletu, který uspořádali, vysvědčení ze školy, kterou vystudovali. Po léta takhle spolupracujeme s Diakonií CČE v Myslibořicích, Domovem Olga v Blansku, Hospicem svatého Josefa, dnes už vystudovanou vozíčkářkou Maruškou Harcubovou, rodinou handicapovaných děvčat Hejdukových, Veselým vozíčkem, slash-hokejistou Lukášem Štěpjakem a mnoha dalšími.

Soustředíte se jen na fond, nebo podporujete i jiné dobročinné aktivity?
Podporujeme také přímo z firmy. Velikost této podpory je zhruba dvojnásobná ve srovnání s částkou, kterou vkládáme do fondu. Za dobu existence firmy Isolit-Bravo s.r.o. jsme tak dali na dobročinnost kolem 45 milionů korun. Cíle a účely jsou podobné, adresáti mnohdy titíž.

Smysl pro solidaritu jste dostal do vínku, vštípili vám jej rodiče, nebo jste ho v sobě sám cíleně rozvíjel?
To je těžko posoudit. Určitě mi rodiče mnoho dobrého vštípili a něco podědíte v genech. Nedávno jsem byl na pouti na Hůrce u Bojanova v Železných horách, odkud pocházela moje maminka. Řeč se také stočila na podnikání. „No, myslím, že to tvoje podnikání musí být takové hodně sociální“, usmál se můj strýček Jiřík, její nejmladší bratr. „U nás se zadarmo najedl a vyspal každý žebrák a ještě mu babička dala výslužku!“
A dědeček z otcovy strany mi jako malému klukovi vyprávěl o svém dětství, kdy jako úplní sirotci čtyři sourozenci bydleli sami v rozpadávající se chalupě, vyžebrávali po Jablonném tvrdé chlebové kůrky a chodili si je namáčet do potoka. S takovou výbavou potom těžko budete sobcem.

Musela podpora ze strany fondu v době krize klesnout?
Ano, protože do fondu trvale dáváme jedno procento daňového základu. Ale dohnali jsme to dary přímo z firmy, takže jsme snad, pokud je mi známo, nikoho potřebného neodmítli.

Tomáš Baťa prý řekl, že ekonomická krize je především důsledkem krize mravní. Souhlasíte?
Souhlasím s ním naprosto. Podívejte se kolem sebe. Naše morální bída je hrozná. Lidem se nechce pracovat, dají výpověď a nahlásí se na pracáku jako nezaměstnaní. Dostanou podporu. Cožpak je něco takového možné jinde než v Kocourkově?! Lidé mají iksypsilon možností pracovně růst a samozřejmě si vydělávat více. Využije to ale jenom malé procento z nich. Velká většina ne - chtějí mít totiž pohodu a klídek. Populisticky jsme zrušili povinnou vojenskou službu. S výsledkem?! Vlast se stala prázdným pojmem. Za vlast by dnes nebojoval takřka nikdo, lidé by se vzdali prvnímu Ahmanínežádovi, který by ještě daleko za kopcem dvakrát vystřelil. S nejvyšší námahou a hekáním dáme dohromady jednu rotu a to tak, že si najmeme žoldnéře – tohle hrozné slovní spojení zavání Bílou horou – a ti se zlobí: „Nebyla tam dodržena bezpečnost práce! Lítaly tam kulky!“
Netýká se to jen Čechů. Nedávno byl u nás představitel jednoho našeho zákazníka – vysoký manažer z Daimler Chrysler z Německa. Slušelo se, abych ho pozval na večeři. Mluvili jsme o všem možném. „U nás je to hrozné, Herr Štépanek“, stěžoval si hořce. „Lidé se ničeho nebojí! Vědí, že pokud něco vyloženě neukradnou nebo nezpůsobí dopravní nehodu, sedět nemohou, a že sociální systém se o ně vždycky postará, i když se budou flákat! “
Jsem proto skeptický k vlaštovkám hlásícím konce krize. Krize je očistný proces a situace se doopravdy zlepší, až se zlepšíme my.