Všímáme si svého okolí? Nahlásíme krádež, když jsme jejím svědkem? Deník se rozhodl otestovat nakupující v jednom pardubickém supermarketu.

Půl hodiny se mezi regály pohyboval náš figurant Luboš Jeníček, který viditelně a zcela beze studu kradl. Věci si cpal do tašky i do kapes od bundy.
Na konci testu měl u sebe zboží za více než tisíc korun – šampóny, deodorant, kávu, sladkosti. Ostatní zákazníci jej sledovali, občas i kroutili hlavami, ale nikdo z nich „zloděje“ nenapomenul, ani neoznámil krádež personálu prodejny.

„Pouze jedna paní u pokladny prohlásila: 'Někdo vám tam krade.' Ale neupřesnila, ve kterém oddělení, ani nepopsala, jak zloděj vypadá, a rychle odešla,“ uvedl vedoucí prodejny, který o našem testu věděl, stejně jako ostatní zaměstnanci obchodu.

A co hrozí pachatelům drobných krádeží v obchodech, pokud budou přistiženi? Prakticky nic. Dopouštějí se totiž pouze přestupku.
Pokud by se měli dopustit trestného činu, museli by ukrást zboží za více než pět tisíc korun, popřípadě užít násilí.

Za drobnou krádež by mohl zloděj skončit před soudem jedině tehdy, byl–li v posledních třech letech stíhán pro trestný čin krádeže.