Jan Pokorný

V úterý uplynul přesně rok od chvíle, kdy z tohoto světa odešel poslední československý a první český prezident v jedné osobě, Václav Havel. Jak bývá u výročí skonu některého z národních velikánů zvykem, více či méně obdivnou noticku napíše pomalu každý jedinec, schopný udržet myšlenku a tužku. Co bych se k nim nepřidal. Netroufám si na vyčerpávající analýzu Havlovy osobnosti po vzoru tradičně precizního Karla Hvížďaly, omezím se pouze na konstatování, že ikona Sametové revoluce byla politikem přinejmenším rozporuplným, literátem bez diskuse světovým. Nabízí se však otázka, jak památku takto významné a specifické osobnosti vhodně uctít.
Už před rokem, stejně tak letos, jsem s rozpaky sledoval zádušní mše za člověka, který spíše přišel s vlastním pojetím světa, než že by nějak viditelně tíhnul ke křesťanské nauce, nebo dokonce katolickému ritu. Jinak by se asi těžko nechal, hned po pompézním „svatovítském requiem", zpopelnit ve strašnickém krematoriu. Naopak akce typu „cinkání klíči u koně", představení Havlových her či koncerty spřízněných muzikantů s následným „alkomejdanem" v mých očích nešly proti duchu bývalého prezidenta. Toho jsem, jen tak mimochodem, v roce 2008 potkal u jednoho z barů na trutnovském festivalu, aby zmíněný zážitek zůstal v mé paměti dodnes. Co jsem nerozdýchal a neskousnu ani do budoucna, jsou prázdná a navíc drahá gesta kalibru přejmenování ruzyňského letiště. Podobné úlety mne dráždily, stejně jako podlézavé projevy některých našich vysokých státníků, kteří rok poté doporučují knihu, v níž je Havel přirovnáván k ďáblovu služebníku.
Nakonec mne tedy v letošním uctívání „ikony VH" zaujala ponejvíce iniciativa, pocházející z internetových sociálních sítí. Podobné nápady přitom obvykle šmahem zavrhuji! Tentokrát mne ale apel k ohrnutí nohavic, coby připomínka Havlovy inaugurace z prosince 1989 v nápadně krátkých kalhotách, zaujal do té míry, že jsem tak ráno v práci učinil. Podle komentátorky Markéty Lukáškové jsem sice buran a šašek, svého rozhodnutí vykasat do patřičné výše a zahájit tak literární hodiny, věnované „mistru krátkých nohavic", však nelituji. „Kalhotový den" má v mých očích tu pravou havlovskou absurditu a smysl pro sebeironii, navíc kořeněnou notnou dávkou příslovečného českého švejkismu. Možná proto se rituál ujal i v sousedním Polsku, kde je, jak literární znalci vědí, Haškova figurka nesmírně oblíbena.
18. prosinec 2012 je již minulostí a již nyní se zaobírám myšlenkou, že si přesně za rok ohrnu gatě v práci znovu, nejlépe v kombinaci s četbou některého Havlova textu. Co vy?
JAN POKORNÝ