Chýlilo se ke konci II. světové války a německá armáda ztrácela své pozice. V té době hnali němečtí vojáci zajatce pěšky přes České Heřmanice a Vračovice dále. Večer je nahnali do předem vybraných stodol v hospodářských staveních, kde na slámě bez přikrývek, bez jídla a pití přenocovali. Uzavřeni a zvenku střeženi.
Tato zvěst se rychle šířila vesnicí. Druhý den, byla to neděle, se cestou z kostela z Českých Heřmanic do Tisové občané dohodli na pomoci, ať každý, kdo jen trochu může, uvaří pro hladovějící zajatce hustou zasmaženou bramboračku. Případně přidá vdolek nebo buchtu. Pan Doležal mne požádal, abych mu pomohl se svozem. Samozřejmě jsem souhlasil.
Jeli jsme s koňským povozem obcí a lidé nám nosili v konvičkách i v hrncích polévku, kterou jsme plnili pětadvacetilitrové mlékárenské konve. S plným nákladem jsme ihned zajeli do Vračovic do Andrlova statku. Tam na dvoře připravili dřevěné necky, co se používaly na paření prasat při domácí porážce. Do nich se lila ta naše polévka. Každý dostal větší sběračku do misky nebo hrníčku, podle toho, co kdo měl. Od nás pak dostali vdolek nebo buchtu, dokud zásoby stačily. Se zajatci jsme nesměli mluvit, ale i tak jsme poznali, že to jsou Rusové, podle toho, jak mluvili mezi sebou.
Asi za tři dny od minulé události u nás doma pozdě večer někdo zvonil. Otec šel otevřít a tam stáli tři chlapi, zajatci a chtěli „gofe". Tatínek, který uměl dobře německy pochopil, že jsou to Angličané a mají hlad. Pozval je dál, aby nestáli před domem. Vešli na dvorek, ale do světnice se báli. Otec chtěl, aby se mohli najíst a ohřát. Zůstali na dvorku, dostali najíst a pár krajíců chleba s sebou. Protože byla venku zima, dal jim starší vatovaný kabát, alespoň na přikrytí, a oni odešli.
Po odchodu si otec uvědomil, že je k nám někdo známý musel zavést, protože sami by nenašli na dveřích malé tlačítko zvonku. A ve vsi byla úplná tma. V tu dobu bylo totiž vydáno přísné nařízení o zatemnění oken. Žádné světlo nesmělo být zvenku vidět. Celé noci dodržování nařízení chodily hlídky kontrolovat. Od té doby jsme žili ve velké nejistotě, aby nás někdo neudal, že jsme poskytli pomoc zajatcům. Konec války se blížil a my jsme to šťastně přežili.

Události dne osvobození ve Vysokém Mýtě

Vysoké Mýto – Skutečný konec II. světové války nás, třináctileté školáky, zastihl při „vyučování" v evangelické modlitebně ve Vysokém Mýtě, která nám sloužila jako náhrada za školu měšťanskou. Tu ke konci války zabrala na lazaret německá armáda. Stejně jako školu zemědělskou. Do této „školy" jsme chodili jednou za měsíc, abychom dostali úkoly na celý další měsíc.
Tak se stalo, že během odpoledního vyučování náhle do místnosti vstoupila manželka pana faráře a šla na stupínek říci naší paní učitelce velkou novinu, že slyšela v rozhlase, že je konec války. Celá se chvěla. Paní učitelka nám přestala diktovat úkoly a řekla, ať jdeme rovnou domů a nikde se nezdržujeme. Že je to velice nebezpečné.
My tři kamarádi jsme zamířili přímo na náměstí, i když to bylo opačným směrem než domů do Tisové na Pekárku.
Na náměstí jsme viděli přecházet malé hloučky mužů s červenými páskami na rukávech. Někteří měli i myslivecké pušky. Hlouček lidí se pokoušel srazit ze zdi budovy soudu odznak Velkoněmecké říše, velkou dřevěnou německou orlici. Na chodníku ji pak rozdupali. Z věžičky soudu už vlála československá vlajka. Po chvíli jsme viděli, jak od Pražské brány přichází skupinka německých vojáků v dvojstupu s puškami na ramenou. Byl jsem v hloučku lidí, kteří stáli u lékárny a čekali na tu skupinu vojáků, co šli ze stráže. Civilisté je zastavili a řekli jim, že je konec války, ať jim dají zbraně, pak je nechají odejít. Vojáci jim dali pušky i s opasky, kde měli sunky, neboli kožená pouzdra, i s náboji. Jeden z nich opasek se sunkami nechtěl hned odevzdat a začal jednu sunku otevírat. Ukazoval, že v ní má holení a mýdlo.
Nevím, kam vojáci odešli, protože nás zahnali ulicí u lékárny dozadu do Kateřinek s tím, že se bude na náměstí střílet. Po chvíli jsme se opět na náměstí vrátili a viděli jsme, jak přijelo německé auto a z něho vyskákali po zuby ozbrojení esesáci v černých uniformách.
Vyvěšený prapor musel být okamžitě sundán a požadovali navrácení zbraní odebraných strážní rotě. Jinak že rozbombardují celé náměstí. Z místního letiště na Hartech začala nad náměstím kroužit dvě letadla. Nás na náměstí už nepustili. Také se schylovalo k večeru, proto jsme prošli Kateřinkami směrem k Choceňské bráně a z kopce jsme scházeli domů. Tam jsme potkali v trojstupu rotu německých vojáků, kteří šli do náměstí. Každý voják na rameni nesl pancéřovou pěst.
Josef Holub, Tisová