„Lanškrouňákem jsem se stal proti své vůli. Prostě jsem byl do Lanškrouna ´služebně přeložen´ z Náchoda. Kdybych si mohl vybrat, kde bych chtěl v Čechách působit, Lanškroun by to tehdy určitě nebyl. Bylo to opravdu ošklivé město. Vzpomínám, že jsem v té době jednou vezl z Vamberka stopaře a když jsem mu řekl, že jsem z Lanškrouna, vyjádřil se, že právě tohle město je ´pr… světa´. Já už jsem ale před ním Lanškroun bránil, přestože jsem tu byl sotva tři měsíce. Postavil jsem se na stranu města, i když jsem si v prvních dnech myslel málem totéž, co ten stopař… Dnes je Lanškroun úplně jiný a obhájce nepotřebuje. Moc se změnil. Já jsem s Lanškrounem doslova splynul. Prožíval jsem tu a stále prožívám nejkrásnější a nejefektivnější léta svého života. Bylo mi devětadvacet, když jsem do Lanškrouna přišel, dnes mi je pětačtyřicet. Pochopitelně jsem se snažil městu ze sebe dát maximum. A myslím si, že ledasco se mi i povedlo. Ovšem musím zdůraznit, že mi město dalo určitou možnost, která mě s ním spojila. Nemám zde historické kořeny ani rodinné zázemí, nešlo o žádnou lásku na první pohled. Šlo o vstřícnost lidí, farníků i ostatních, o přístup radnice. Za to všechno jsem vděčný a hrdě se hlásím k tomu, že jsem Lanškrouňák. Mám zde zázemí, cítím se občanem. Vím, kde koupím dobré housky, vím, komu zavolat, když mám porouchané auto nebo mi nejde na faře topení, vím prostě, na které dveře zaklepat. A vnímám i to, že lidé, když hledají pomoc, vědí, že mohou zaklepat u mě. A tak to asi má být.“