„Jednoho dne jsem na obecním úřadě vyřizoval místo svého posledního odpočinku – moje krédo je, že by se měl člověk vrátit tam, kde se narodil – ten stejný den vyřizovali manželé Stehlíkovi na úřadu koupi bývalého obchodu po židovské rodině a rodině Kotyzových. Seznámil jsem se s paní Stehlíkovou, vyprávěl jí o domě, obchodě, trafice, kterou měl můj děda, o holírně. Potom jsem v domě uviděl ten nádherný prostor jako stvořený pro muzeum. Slovo dalo slovo a sen se naplnil," s humorem zabrouzdal do minulosti otec myšlenky na vznik muzea Stanislav Pavlišta, známý sběratel automobilových veteránů.
Myšlenku začala naplňovat Renata Stehlíková, která se do Koldína přistěhovala s manželem z Hradce Králové. „Byla zima, závěje sněhu i na střeše, dům promrzlý, smutný až tajemný, opuštěný. Vytlučená okna, děravá střecha a okapy. Dům vlhký, zarostlý, jedním slovem zpustošený. Mám ráda staré věci a nemám ráda smutné domy. Tenkrát, před třemi lety, se započal můj nekončící rozhovor s naším domem," vzpomíná Renata Stehlíková. Začala tedy  naslouchat starému domu i vyprávění místních.

Dům vypráví

„Dům pomalu ožívá a vydává svá doposud skrytá tajemství. Vypráví mi o čtyřech sourozencích Velemínských, z nichž tři byli deportováni do Terezína a zemřeli v Osvětimi. Tenkrát v domě byla hospoda se sálem a hrálo se tu loutkové divadlo. I obchod tu byl a trafika u domu na rohu. Vypráví o panu Kotyzovi, který tu měl taky obchod a hlavně pekl chleba a pečivo. O panu holiči, který měl tady svou komůrku. O sousedech a o zámečku, co stojí na protějším svahu. Dům vypráví a vydává svědectví o starých časech. A co mi nepoví, dopoví mi sousedé," líčí Renata Stehlíková.
A když ani oni ne, napoví staré dokumenty. Jak prozradila majitelka muzea, náhodou se setkala s členkou rodiny Koldínských, která jí poskytla rodokmen. A Renata Stehlíková by ráda za rok, až bude setkání rodáků, měla ověřenou a podloženou skutečnost, že Koldín byl založen mnohem dřív, než se uvádí.

Návrat „domů"

Radost z otevření muzea měla také Eva Hlaváčková, rozená Kotyzová, z Letohradu. „Mně dům promluvil do duše, je to labyrint, druhý takový neznám. Jezdím sem už jen na hřbitov, ale tohle mě vzpružilo," říká upřímně žena, která se v domě narodila. „Jen si říkám, škoda, že jsem se o dům víc nezajímala, že jsem se rodičů nezeptala," dodává. Věří ale, že některé otázky zodpoví potomek židovské rodiny, který se jí ozval – Petr Velemínský, vedoucí antropologického oddělení Národního muzea.

Muzeum tvoří místní

Specifikem koldínského muzea je, že vzniká díky obyvatelům. Mnoho exponátů totiž darovali nebo zapůjčili oni, část vydal dům, něco přidalo vedení obce. K vidění je staré nářadí místních řemeslníků, část původního vybavení školy, pozůstatky obchodu židovské rodiny Velemínských nebo domácnost vybavená ve stylu 30. let minulého století. Mnoho prázdných rámečků na stěnách teprve čeká, až je lidé zaplní. „Muzeum je zásluha nás všech, sama bych to určitě nedokázala. Chci proto poděkovat všem, také manželovi a rodině," svěřila se Renata Stehlíková.
Muzeum bude otevřené celoročně „na zazvonění", nejlépe po předchozí telefonické domluvě.