Mačkám jízdenku, na záda házím batoh a chystám se vystoupit. Koleje tu zprovoznili už v roce 1899. Kdybych z vlaku vyskočila tehdy, zřejmě by mě čekalo: „Hallo, wie geht es dir?" Drtivou většinu obyvatel totiž až do konce druhé světové války tvořili Němci.
Nádražní budova má dnes okna. Je to překvapivé? Překvapivě je. Na konci války totiž ustupující Němci odpálili vedlejší budovu se střelivem a vysklili tak všechna okna. Proč to dělali? Nechtěli město předat Sovětům. Zní to vše tak jednoduše a bez prožitku. Mít však možnost posunout se v historii o několik desítek let zpět, asi bychom hovořili jinak. Tak proč si to jednoduše nezkusit představit a zažít. Myslím, že šest let němčiny mi konečně k něčemu bude.
S představivostí nejdál dojdeš
Na nádražní budově stojí nápis Grulich. Jsem tu správně. Smeknutím klobouku mě zdraví gentleman v obleku s kravatou. Přišel zřejmě přivítat dívku. Jemná blondýnka v lodičkách, puntíkovaných šatech a s blonďatými vlasy ve stylu Grace Kelly jej zdraví: „Mein Liebe Franz," a padá mu kolem krku. Procházím nádražím a po kočičích hlavách se vydávám k náměstí. Je rok 1935. Lidé okolo se baví v německém dialektu. „Aaaaaa," vytrhne mě kdosi z tupého zírání na obrovskou stavbu kláštera tyčící se nad městem. Byl to křik dítěte, které zrovna upadlo, když s Freunden honily obruč. Nářek zní přeci jen ve všech jazycích stejně.
Čekám, až projede povoz s koňmi a já budu moci přejít cestu. Rozhlížím se okolo a napadá mě přirovnat Králíky ke dnu mísy, jejíž okraje tvoří hory. Jsou takovou skoro zapomenutou a odstrčenou tečkou okresu Ústí nad Orlicí na pomezí Orlických hor a Kralického Sněžníku. Také proto možná místní tíhnou k sousednímu Německu. Však se ve vlaku dva muži bavili o tom, jak jsou šťastní, že budou součástí Říše. Jakási žena se snažila jejich debatu uklidnit. Nechtěla bych, aby na mě vrhli ten samý pohled jako na ni.
Poslední naděje Čechoslováků
Přibližuji se k Velkému náměstí. Za rohem hotelu s nápisem Rotter, dnes Beseda, se tyčí vysoká věž kostela svatého Michaela. Zastavuji se, abych si vše prohlédla, když v tom do mě vrazí malý chlapec. „Prezident už jede," křičí a omlouvá se, že mi podrazil nohy. Těch několik kroků od nádraží mě posunulo o dva roky a já teď spolu s obyvateli vítám Edvarda Beneše. Přijel zkontrolovat práce na výstavbě pohraničního opevnění. Starosta mu podává ruku, hovoří spolu a mává davu. Zdá se mi, že z něj německé obyvatelstvo není příliš nadšené. Abych nebyla znovu někým sražena k zemi, zaplouvám raději do hotelu Zlatá labuť. Snad budou mít mou oblíbenou malinovku.
Posilněná růžovou tekutinou se chystám pokračovat dál ve své dnešní historické cestě. Mířím na Horu Matky Boží s klášterem. Mezi místními se jí neřekne jinak než Hedeč. Vycházím ze dveří Zlaté labutě. Několik minut uvnitř mě evidentně posunulo pár měsíců dopředu. „Zemřel Hrad! Arnošt se včera zastřelil," říká smutně žena sedící na schodech hotelu. „Kdo byl ten muž," ptám se. „Voják z pěchotního srubu kousek odtud. Asi neunesl odstoupení pohraničí. Vlastenec," říká se sklopenou hlavou. Rychle se podívám na noviny, které žena drží v ruce. Píší datum 4. října 1938. Proč je ale ona ze smrti vojáka nebo odstoupení pohraničí tak nešťastná, už se zeptat nestíhám.
Do města přijel cirkus
Zvednu oči a z budovy dnešního gymnázia na mě zírá gigantický portrét Adolfa Hitlera. Je 5. prosince 1938. Lidé odění do odstínů hnědé barvy fanaticky ječí, na budovách visí vlajky s hákovými kříži. Vzpomínám na rozhovor mužů ve vlaku, kteří by dali ruce do ohně, že se Grulich připojí k Říši. „To netrvalo dlouho," řeknu nahlas, ale nikdo mě neslyší. Ovace mi připomínají koncert Johna Lennona, jen o dost více organizovaný. Modla místních mává z okna hotelu Rotter, který jsem si ještě před pár okamžiky prohlížela jakoby nic.
Ne. Nechci tomu přihlížet. Prodírám se davem a doufám, že se zase posunu dál. Procházím uličkou pod město s úmyslem podívat se na zmiňovaný pěchotní srub. Ocitám se u areálu několika budov. „To musí být tkalcovna bavlny Valentina Waltera," říkám si a v tu chvíli mě zaráží kupa podivných součástek ležících před jednou z budov. Všude jsou ploty, nemohu se dostat dovnitř. U vstupu stojí vrátný. Přes plot na něj zkouším promluvit. „Tsssstssss, můžu se prosím na něco zeptat," zkouším to opatrně. „Nesmíme s nikým mluvit. Okamžitě opusťte okolí továrny," dostávám ledovou sprchu. Nevzdávám se snadno, a tak nakonec na psí oči z vrátného dostanu, že je tu firma FAMO, která vyrábí součástky pro vojenská letadla. Je rok 1942. Na doporučení, nakonec milého, vrátného od plánu navštívit pěchotní srub K-S 14 U cihelny upouštím. Nechci se ale vracet znovu přes město. Kdo ví, co za dav by mě tam zase smetlo. Vyrážím proto přes kopec Výšina ke zmiňovanému klášteru.
Poslední údery a výstřely
Nestačím se divit, co je okolo lidí. Vypadá to, že dokonce něco staví. „Tak že bych snad přiložila ruku k dílu, když už jsem tady," ozývá se moje kutilské já a beru do ruky povalující se kladivo. Netrvá dlouho a zjišťuji, že tuhle stavbu bych krucinál měla urychleně, a hlavně nenápadně, vyhodit do povětří. Právě je totiž rok 1944 a začala tu stavba koncentračního tábora. „Jaké štěstí, že válka brzy skončí a tuhle stavbu se nikdy nepodaří dokončit," pomyslím si. Jestli ale u něčeho nechci být, je to rozhodně tahle bestiálnost. Beru nohy na ramena a spěchám pryč. Brzy ale zjišťuji, že jsem si nezvolila zrovna správný čas ani místo. Zahlédnu několik vozů s lidmi, jak odjíždějí z města. Vypadá to jako evakuace.
Slyším výstřely. To už se zase přibližuji k městu. Vidím vojenský transportér. Bum, bum, bum! Zazní salva a já raději dezertuji za nejbližší zeď domu. Vem to čert, že musím překonat dřevěný plot. U zdi domu ale nehledám úkryt jen já. Krčí se tu stejně vyděšení malí kluci. „Nestihli jsme to domů. Hráli jsme si," říká mi s brekem jeden z nich. Ujišťuji je, že jistě bude vše zase dobré, i když sama netuším, co se ještě stane. Dostávám nečekanou odpověď. „Kdepak. Přijeli Sověti a dvě stovky esesáků proti nim brání město. Ty rány byly z kulometu tanku. Ostřelují domy," vysvětluje mi jeden. Zjevně přišel rok 1945. Jak sedíme a doufáme, že se nám nejhorší vyhne, vidím utíkat několik lidí s kufry.
Trny ostnatého drátu okolo kláštera
Po chvíli se zdá situace klidnější. Hoši spěchají domů a já se vydávám dál. Chci z téhle doby co nejrychleji zmizet. Nejistota, výstřely, vraždy, sebevraždy, lidový soud. Tohle není nic, co bych si psala na seznam nejlepších zážitků. Konečně se mi daří vystoupat alejí stromů na známou Horu Matky Boží. Poutní místo, které navštěvovalo až sto padesát tisíc poutníků ročně. Německé duchovní správce vystřídali čeští. Už se setmělo. Co mi zbývá, pod širákem přečkám noc a vzbudí mě světlo ranního slunce. Usínám u stromu kus od kláštera.
Probouzím se ale o dost dříve, než jsem plánovala. Ke klášteru přijíždí auta a právě jejich světla mě vytrhla ze spaní. Je noc ze 13. na 14. dubna 1950 a z Hedeče se právě stává jedno z centralizačních míst komunistického režimu. Za jedinou noc jsou sem odvezeni téměř všichni řeholníci z Čech a Moravy. Zdá se mi, že okolo budovy vztyčují plot s ostnatým drátem a opadává omítka. Asi už usínám.
Někdy je lepší přestat snít
Probouzí mě pohlazení. Ale ne. Líce mi olizuje pes. „Promiňte, on je hrozně kamarádský," omlouvá se muž. „Nevadí. Tolik lásky po ránu nemůže nic zkazit," směju se. Zdá se, že hrazení od kláštera zmizelo a budova má zase pěkný kabátek. Prospala jsem se zpátky do dnešní doby. Jsem ráda. Konečně mám po minulém dni také srdeční tep klidnější, než sto padesát. Zvedám se a už u mě stojí oba turisté s omluvou za svého mazlíčka.
„Odkud jste sem přijeli," ptám se. „Jsme z Prachatic," začíná vyprávět Tomáš Š. „Je to sem sice dálka, ale my jsme si zamilovali tu krajinu. I Prachatice byly součástí Sudet, víte? Moje babička byla Němka, dědeček Čech. Jen díky tomu ji neodsunuli jako ostatní její sourozence. Celé to poválečné šílenství byla hovadina. Přijeli jsme se podívat na místa stejně poznamenaná. Je potřeba na historii nezapomínat," hovoří muž a jeho žena mlčky přikyvuje. Loučím se s mým ranním budíčkem a vydávám se dolů do města. Je nejvyšší čas vrátit se.
Němci i po letech mluví česky
Přemýšlím nad osudem odsunutých Němců a zajímalo by mě, jak asi dnešní obyvatelé vnímají pohnutou historii svého bydliště. „Přišla jsem do Králík v roce 1947 v jedenácti letech. Zůstalo tady poměrně hodně Němců, nejvíce asi těch ze smíšených manželství a lidí znalých v nějakém potřebném oboru. Dnes už tu historii nijak nevnímám," vypráví mi Helena Uhlířová. Ani Václav Pospíšil, který se v Králíkách narodil, už prý historii tohoto města v přítomnosti nepociťuje. A to chodil na gymnázium, na němž před pár desítkami let visel obrovský Hitler. „O historii města jsme se bohužel ani nikdy podrobněji neučili. Rozhodně by to však pro mě bylo zajímavé a přínosné," říká. Lukáš Král z městského muzea mi potvrzuje, že na mnoho událostí se už pomalu zapomíná. „Odsunutí Němci sem pravidelně jezdí. Velmi jich ale ubývá. Překvapením jsou pro mě vždy ti, kteří promluví lámanou češtinou," líčí mi Lukáš Král a dodává, že snad o něco radikálnější, co se odsunu týče, byl nedaleký Lanškroun. Tak třeba zase příště.
Tereza Paďourová