„Jako maminka byla hodná, pečlivá, ale samozřejmě poměry v rodinách byly jiné, měli jsme nastavené tvrdé laťky, abychom nezvlčili, a museli jsme doma přiložit ruku k dílu," říká o své mamince syn Jindřich.

Nenechá si kazit náladu

„To máte dvě světové války, pět změn státního zřízení. To jsou vše zkušenosti, které tlačí na nervy a taky na trpělivost," přemítá o svém životě žena, která v pátek oslavila 100. narozeniny. Ani současnými poměry si ale nenechá kazit náladu. „Když už to nechci poslouchat, udělám si ticho," říká s humorem a ukazuje na naslouchátko.
Marta Cupalová se stovky dožila v dobré fyzické kondici a hlavně se svěží myslí. „Sama sleduji, kdo má zásluhu na tom, že jsem se dožila tak vysokého věku. Asi jsem po dědečkovi z maminčiny strany zdědila nějaké geny, protože ten rod se vyznačoval tím, že se lidé dožívali vyššího věku," říká na vysvětlenou.
Narodila se za císaře pána v tehdejším Limberku, dnes Pomezí u Poličky. Dětství jí připomínají fotografie rodičů, které visí v jejím pokoji. Ráda na ně vzpomíná. „Měla jsem úžasné hodné rodiče. Dětství jsem po rodinné stránce měla pěkné, vztah dětí k rodičům a opačně byl ideální. Tatínek byl šafářem na státním statku, byl to statný člověk a musel jít bojovat za císaře. Proto na něj z nejútlejšího dětství nemám osobní vzpomínky, ale maminka mi o něm vypravovala. Tatínek byl dvakrát raněný a vrátil se k nám," rozpovídala se o otci paní Marta.
Zavzpomínala také na svá školní léta i práci učitelky: „Po vzniku Československa vznikl spolek, který chtěl zvýšit inteligenci prostých děvčat. Zřizovaly se odborné školy, tam jsem chodila a potom tam i učila ruční práce. Ve Třebové jsem pak byla pověřená správou takové odborné školy. Časem se zrušily a vyrostly z nich školy zdravotní a sociálně-zdravotní. Na to jsem neměla odborné vzdělání, musela jsem si ho doplnit. Později jsem učila na národní škole první až pátou třídu. Teď už bych učit nemohla. Má generace už se v tom počítačovém světě těžko uchytí."

Oslavenkyně si slávu zaslouží

Vitální oslavenkyně je v domově, kde žije dva roky, spokojená. Pochvaluje si spolubydlící i personál. „Povolání pečovatelek a sester je těžké, personál je snaživý, hodný a citlivý," chválí zaměstnance. A ti jí to oplácejí.
„Máme paní Cupalovou rádi. Chodí sem plno návštěv, kterých si vážíme. Staráme se o všechny obyvatele stejně, ale dnes je výjimečná situace, paní Cupalová si tu slávu zaslouží. Je šikulka," říká ředitel domova Josef Jurenka. Nejen on jí včera gratuloval, nechyběla rodina, zaměstnanci, vedení města i kraje nebo zástupci okresní správy sociálního zabezpečení. I redakce se připojuje a přeje pevné zdraví.