Máme dvacet let svobodo, mužeme si řikat, co chceme (v zaměstnáni ož to tak uplně neplati), mužeme cestovat, máme plny obchode a v přepočto he vic peněz, takže si mužeme kópit vic zboži než před revolucó. Zvostalo nám zatim skoro bezplatny zdravotnictvi a školstvi. Nemosime chodit do práce. Takovy a podobny věce mě napadajó, kdež meslim na sedmnácté listopad před dvaadvaceti rokama a sódné člověk be jistě dokázal na toto misko předat dalši.
No ja ale prosté člověk sice teto věce vi a moc dobře si hovědomoje te změne, ale v běžnym ževotě to všechno přebije šlendrián našéch politiku, kurupce a hopláceni kam se podiváš, neochotny a přetem všemocny hóřade, hóplatni sódci a státni zástupci, neschopnosť státo hodělat pořádek s našéma nepřezpusobivéma spoluobčanama, zločennosť policajtu, velká nezaměstnanosť a dalši a dalši probléme. (He tato kapitola be jistě nezvostala nedoplněná).

Máme pocite, že žádné resort našeho státo nefungoje bez problému, a proto nevidime našo budócnosť v ružovéch barvách. Kór kdež tento stát vede taková „elita“. Slešime hlase, že be belo potřeba znova zatřepat kličema, ale na co? Habe za dalšich dvacet let došlo k novymo prozřeni? Ledi nemaji jenom dobry vlastnosti. Ježíš s Leninem a mnoho dalšich be mohlo vekládat. A tak abe ta moje naplněnost ledskéma exkrementama nebela tak selná (normálně se tomo řiká nasráni), posilám svy mešlenke na Ukrajino. Zrovna dělaji naše děcka ve škole sbirko pro jejich potřebny. Loni tam dostávale dárke v baráko, kde se netopilo (všeci só v bundách a čepicich), děcka vodtuď si pišó vo gatě a mikine jako vo nécenněši dárke k Vánocum. Je mně jich lito a mužeme pro ně hodělat jenom málo. Ale měle besme se modlet, abe nás te naše vláde na teto mista nedostale take. Maji k tomo te nélepši předpoklade, vědátoři. A te rozfofrovany penize (naše daně) rozdany lenochum (pak chebi pro te potřebny), firmám, kamarádum a pohožety na milión jinéch hovadin, vo ktery se teď vede bitva ve všech oblastech sem neroztočel já, ani žádné prosté člověk o své vule. Teto vodtokovy ceste a cestičke vemeslele naši politici, né me. Maji pocit, že jim te naše penize patřijó. Dáváme jim jich dosť, ale jako hospodáři patřime k néhoršim.

V Řecko aspoň nemlaskala jenom elita. Čtyřicet tisic našéch koron jako pruměrné duchod bech si take nechal libit. Všecke naše vláde a všecke politicky strane decky chtěle blaho pro náš národ. (Aspoň to ve vládnich prohlášenich a v předvolebnich slibech tvrdile). Moc se jim toho za dvacet let nepovedlo a nebo nevime, jak to blaho má vepadat.

Jenom si proboha nenechme vnotit to představo blaha, kteró nám v ružovéch barvách ličijó naši politici. Kde mám te kliče?

FRANTIŠEK VÁCLAVEK