Narodil se v roce 1910, pamatuje Rakousko-Uhersko i obě světové války. Řeč je o Josefu Štěpánkovi z Kunčic, kterému přišel poblahopřát starosta města Petr Fiala. Donesl mu jeho oblíbenou dršťkovou polévku. Tak jako vloni.

Narozen v Kunčicích

Josef Štěpánek má v rodném listě zapsáno jako místo narození Kunčice, číslo popisné 86. Dnes bydlí jen o kousek dál, v domě, který postavil.
Jubilant se těší dobrému zdraví, přestože byl dlouho nemocný. „Před rokem dostal v noci chuť na jahody, spadl a zlomil si nohu v krčku. To víte, po celý život nemarodil a najednou se ocitl v nemocnici," omlouvá Štěpánkova snacha, která se o tatínka stará se svým synem Antonínem, počáteční dědečkovy rozpaky. Ale ty netrvaly dlouho. Josef Štěpánek se rozpovídal a starostovi s rozzářenýma očima vyprávěl o rodině i o svém mládí. I když ho neměl jednoduché, zavzpomínal jen na to pěkné. Jak byl na handlu v tehdy německé Dolní Moravě, na kunčickou školu a jak si on, syn ze statku, namluvil chudou, ale pracovitou ženu navzdory nesouhlasu svých rodičů.
„Manželství to bylo šťastné a spokojené, vychovali jsme společně sedm dětí. Žena měla práce nad hlavu doma s dětmi, já jsem musel sám zastat veškerou polní práci," říká Josef Štěpánek, pro něhož bylo hospodaření velkou zálibou.

Široká rodina

Dnes se těší z dvaceti osmi vnoučat, padesáti pravnoučat a dvou prapravnoučat. Od nejmladšího prapravnuka, který shodou okolností bydlí v Dolní Moravě, ho dělí více než století.
A jaký má recept na dlouhověkost? „Pohyb na zdravém vzduchu. Tělesná námaha člověku neuškodí tak jako pohodlnost," připomněl Josef Štěpánek zásady, kterými se po celý život řídil.
Vymezený čas uplynul jako voda. Josef Štěpánek měl v zásobě ještě další příběhy, ale jeho rekonvalescence vyžaduje pravidelný režim, takže nezbývalo než se rozloučit. Gratulanty jubilant vyprovázel slovy: „Jsem tak rád, že jsem vás viděl."  (mag)